Během posledních pár měsíců bylo hlavním zájmem Evropské unie a řeckého státu uzavřít podmínky dodatečného profinancování – 12 miliard euro – nutného k obsluze splácení řeckého státního dluhu. Nakonec byl 29. června odhlasován Střednědobý ekonomický program (aktualizovaná verze „Memoranda porozumění“ s „Trojkou“ EU-MMF-ECB). Příští rok bude zapotřebí další financování asi ve výši 30 miliard euro a v roce 2013 to bude ještě víc. Řecký stát nesplnil rozpočtové cíle stanovené loni, když MMF a Eurozóna poskytly balík půjček ve výši 110 miliard euro, které měly být dodány v podílech. Středobodem nového záchranného balíčku je tlak na privatizaci, která má podle předpovědí do roku 2015 vynést 50 miliard euro. Do odprodeje budou zahrnuty státem vlastněné elektrárny a vodárny, přístavy, banky, bývalý telekomunikační monopol (OTE), drážní společnost a další firmy jako OPAP, největší evropská loterijní a sázková společnost, což znamená zase další snižování nepřímé mzdy a obecně zhoršování životních podmínek, ale také permanentní a podstatný výpadek ve výnosech jdoucích do státního rozpočtu, což si „vynucuje“ zase další zhoršení životní úrovně a tak dále. K tomu dojde k dalším škrtům ve výdajích – přes 6 miliard euro během dvanácti měsíců, což se rovná 2,8% řeckého HDP – a regresivnímu zvyšování daní, jejichž terčem je reprodukce domácí dělnické třídy. Bude to totiž znamenat snižování mezd až o 30%. Odborová konfederace zaměstnanců veřejného sektoru, ADEDY, odhaduje, že průměrný celkový pokles platů zaměstnanců veřejného sektoru zahájený loňským balíčkem opatření dosáhne do konce letošního roku 40-45%.

Jedná se tedy o pokračování horizontálního útoku na mzdu – na rovinu reprodukce dělnické třídy – který započal v roce 2009. Rovněž se dotýká nejrůznějších maloburžoazních a placených středních vrstev, a to zejména skrze zvyšování daní a otevírání chráněných profesí – opatření, která tendenciálně mění strukturu řecké společnosti (jmenovitě její přebujelý maloburžoazní sektor). Státní dotace na přežití přebytečných pracovních sil mají sklon mizet a výsledkem je množení neformální práce a chudoby. Proletáři (a rychle proletarizované střední a maloburžoazní vrstvy) nemají jinou možnost než pracovat, povětšinou neformálně, aby přežili, a zároveň shledávají nemožným nalézt si práci nebo získat příjem, který by pokrýval náklady na reprodukci jejich pracovní síly. Oficiální míra nezaměstnanosti v březnu 2011 byla 16,2% ve srovnání s 11,6% v březnu 2010 a 15,9% v únoru 2011, zatímco pro 15-24leté to bylo 42,5% a pro 25-34leté 22,6%. Kapitál tak deklaruje, že si přežití proletariátu nemůže dovolit a dává jasně najevo, že významná část proletariátu je nepotřebná (z hlediska zhodnocování kapitálu) a – což je ještě důležitější – že vytoužené oživení nezahrnuje opětovné začlenění této přespočetné části proletariátu zpět do výroby.

„Řecká otázka“ není řeckým problémem. Alan Greenspan 17. června poznamenal, že „řecká dlužní krize má potenciál vehnat USA do další recese.“ Pár týdnů před ním člen správní rady ECB Lorenzo Bini Smaghi řekl Financial Times, že „restrukturalizace dluhu nebo opuštění eura by byly jako rozsudek smrti“ a dodal, že „všichni, kdo si představovali, že dopad bude zvládnutelný, jsou jako ti, kdo v polovině září 2008 říkali, že trhy jsou na pád Lehman Brothers připraveny.“ Dvacátého druhého června předseda Federální rezervní Ben Bernake varoval:

„Kdyby se tuto situaci (řecký dluh) nepodařilo vyřešit, znamenalo by to ohrožení evropského finančního systému, globálního finančního systému a evropské politické jednoty.“

Různé přístupy různých evropských národně kapitalistických formací zjevně odrážejí jejich příslušné zájmy v době zesílené konkurence mezi kapitalisty:

„ECB a francouzské banky patří mezi ty nejohroženější restrukturalizací řeckého dluhu, zatímco německé banky by byly ‘očesány’ daleko méně a navíc by pravděpodobně mohly očekávat, že je vláda kancléřky Angely Merkelové za jakékoli ztráty odškodní. Co se tedy Německa a jeho menších spojenců z Eurozóny týče, vnímají restrukturalizaci řeckého dluhu jako výhodnou, protože tento tah by potenciálně mohl snížit množství jejich veřejných fondů nalévaných do bank Francie a dalších soupeřících velmocí.“[1]

A tak se nejrůznější konkurenční frakce kapitálu snaží zabránit a, bude-li to nemožné, účinně zadržet nárazové vlny, které potenciální vyhlášení platební neschopnosti řeckého státu vyšle do globálního finančního systému. A to tím spíše, že nejde jen o Řecko; Portugalsko, Irsko a Španělsko mohou kdykoli následovat (nemluvě o obrovském kumulovaném veřejném dluhu USA a Spojeného království). Takový vývoj by zapříčinil ještě akutnější propad globální ekonomiky a přeměnil současnou krizi suverénního dluhu v závažnou měnovou krizi a nakonec v krizi hodnoty. V podstatě tedy v současné chvíli jde o snahu na straně buržoazie vyhnout se masivnímu znehodnocení finančního kapitálu a tudíž zastavit ničivou reafirmaci zákona hodnoty uvnitř kapitalistické krize. Jinými slovy jde o snahu zachovat současný modus globální akumulace skrze akceleraci samotné ústřední dynamiky restrukturalizovaného kapitalismu: útok na mzdu a všechny záruky reprodukce dělnické třídy, delegitimizace vyjednávání o ceně pracovní síly, prekarizace, rozčlenění globální kapitalistické akumulace do zón a intenzifikovaná konkurence mezi různými periferiemi akumulace, další financializace a snaha zhodnotit finanční kapitál (hlavně v sektorech spojených s reprodukcí pracovní síly a distribucí vyrobené nadhodnoty – vykořistění veřejných aktiv, restrukturalizace důchodových systémů atd.). Avšak tato snaha o zvýšení míry nadhodnoty (míry vykořisťování) zároveň akceleruje všechny rozpory výše zmíněné dynamiky – rozpory, které vyústily v současnou krizi – a činí je ještě výbušnějšími.

„Indignados“ v Řecku

V řadě demonstrací a shromáždění v různých řeckých městech vyšly 25. května desetitisíce lidí do ulic, aby vyjádřili požadavek „všichni politici ať táhnou“. V Aténách se na náměstí Syntagma (hlavní náměstí naproti Parlamentu) srotilo přibližně 20 000 lidí; v Soluni se jich přibližně 5000 sešlo před Bílou věží. Spousta lidí se shromáždila v Patrasu, Volosu, Chanii, Ioannině, Larise a dalších městech. Následující poznámky se budou zaměřovat na Atény, neboť tam se odehrála většina událostí a dynamika/limity tohoto hnutí byly nejzjevnější.

Níže uvádíme část záznamu z prvního otevřeného shromáždění, které se 25. května konalo na náměstí Syntagma, protože jsou celkem reprezentativní pro náladu, která mezi protestujícími převažovala:

„Každý politik, který se dopouští bezpráví, každý, který nerespektuje lidové požadavky, musí domů nebo do vězení. Jejich demokracie nezaručuje ani rovnoprávnost ani spravedlnost.

Nesmíme se spokojit s tím, že jsme spotřebitelé nebo zákazníci, uspokojovat nás musí jen to, že jsme dobří a zodpovědní občané.

Na toto téma – našich vykradených životů – se musíme podívat globálně. Musíme se spojit se vším podobným, co se ve světě děje.

Nejsou to jen politici, kdo je na vině, jsme to my všichni s naším individualistickým chováním.

Musíme důsledně pokračovat v revoltách arabského světa, pozvednout se nad vlasti a národy.

Musíme začít formulovat požadavky; aby se změnila politika, aby odstoupila vláda – tvořme společně naše vlastní návrhy.

Zdravotnictví kolabuje; dochází jednorázové materiály; lidé v nemocnicích jsou v nebezpečí; politici nás nechávají na holičkách.

Demokracie začala tady v Aténách. Politika není něco špatného. Abychom ji zlepšili, vezměme ji zpět do našich vlastních rukou.

Problémy máme společné a tak nás spojují. Nesmíme dovolit, aby nás rozdělovaly [politické] prapory nebo jakékoli jiné volitelné věci.

Španělský lid nám vnuknul tento nápad a dal stimul. Musíme postupovat společně se zbytkem zadluženého jihu, musíme se mobilizovat. Španělský lid nám ukázal cestu.

Pomlouvají státní úředníky, učitele, přednášející, doktory. Spravedlnost ale neznamená 500 euro [platu]. Připravují nás o důstojnost.

Řecko je na pokraji útesu a peníze této země jsou už v zahraničí. Okradli nás a dál nás okrádají.“[2]

A toto je rezoluce jednoho z prvních otevřených shromáždění na náměstí Syntagma:

„Už dlouho se rozhoduje o nás bez nás.

Jsme pracující, nezaměstnaní, důchodci, mladí, kteří přišli na náměstí Syntagma bojovat o naše životy a o naši budoucnost.

Jsme tu, protože víme, že řešení našich problémů může vzejít pouze od nás.

Zveme všechny Atéňany, pracující, nezaměstnané a mládež na náměstí Syntagma a celou společnost, aby zaplnila náměstí a vzala život do svých rukou.

Tam na náměstích budeme společně tvořit všechny naše požadavky.

Vyzýváme pracující, kteří budou v nadcházející době stávkovat, aby skončili a zůstali na náměstí Syntagma.

Neopustíme náměstí, dokud ti, kdo nás dovedli až sem, neodejdou: vlády, Trojka, banky, memoranda a všichni, kdo nás vykořisťují. Říkáme, že dluh není náš.

PŘÍMOU DEMOKRACII TEĎ!

ROVNOST-SPRAVEDLNOST-DŮSTOJNOST!

Jediným ztraceným bojem je ten, do kterého jsme se nepustili!“[3]

Déle než měsíc se několik málo tisíc lidí dennodenně shromažďovalo na náměstí Syntagma. Náměstí bylo okupováno 24/7, ale většina protestujících přicházela večer po práci, kdy se rovněž konala shromáždění. O víkendech se počet demonstrantů násobil, až 5. června vyvrcholil stovkami tisíc lidí. Byl to pestrý, mezitřídní dav pracujících (do značné míry zaměstnanců veřejného sektoru), nezaměstnaných, studentů, důchodců, živnostníků, drobných obchodníků a dalších maloburžoazních vrstev. Sociální kompozice davu měla na náměstí Syntagma rovněž své prostorové vyjádření: v „horní části“ náměstí, blíž k budově Parlamentu, byl mnohem maloburžoaznější – tam byla k vidění většina řeckých vlajek a některé (krajně) pravicové skupiny – zatímco v „dolní části“ byla mnohem významnější přítomnost mladých studentů, pracujících a nezaměstnaných. Zajímavé je, že přítomnost středoškoláků, přistěhovalců a lumpenproletářů – kteří se účastnili těch nejagresivnějších akcí během nepokojů v prosinci 2008 – nebyla nijak významná. Avšak mnohem širší složení a masivnější charakter tohoto hnutí naznačují prohlubování všeobecné sociální krize v době, která uplynula od prosince 2008. Ale na rozdíl od prosince 2008 každodenní přítomnost tohoto nesourodého davu v centru Atén a dalších měst nijak zásadně nenarušila „normální fungování“. Ani zdaleka prakticky nemařila distribuci zboží/oběh kapitálu, o výrobě ani nemluvě. Pro některé obchody, zejména potraviny a kavárny, byli „indignados“ požehnáním. Nevyprodukovala ani žádné zpochybnění společenských rolí v rámci dělby práce: právníci se účastnili výborů majících v úmyslu zpochybnit legitimitu úsporného programu, lékaři nabízeli své služby zdarma, nezaměstnaní uklízeli náměstí a bezdomovcům stačilo, že našli dočasnou náhradu za charitu.

Jak je zřejmé z některých výše citovaných záznamů (a samozřejmě ze samotného jeho názvu) hnutí „indignados“ se v Řecku inspirovalo španělskými „indignados“ a revoltami v severní Africe, zejména v Egyptě a výzvami z náměstí Tahrír k demokratické reformě státu. Na rozdíl od Španělska se však v Řecku hnutí zrodilo v předvečer očekávaného konfliktu – ohledně nového balíčku úsporných opatření – uvnitř probíhající velké sociální krize, který symbolizovalo „Memorandum porozumění“, a tak mělo konkrétní „cíl“: aby se nehlasovalo o Střednědobém ekonomickém programu („nic nedlužíme-nic neprodáme-nic nebudeme platit“ znělo velmi populární heslo na plakátech), a přitom panoval obecný pocit, že s vládou se nemá vyjednávat, a že „všichni musí hned odejít“, což neznamenalo jen odmítnutí PASOK, ale celého politického establishmentu. Proto tu silně působily obrázky z Tuniska, Egypta nebo Argentiny a ponižující odstoupení jejich premiérů. Podobně jako v severní Africe a Španělsku velmi významnou úlohu ve srocení davu sehrál, zejména pro mladší protestující, Facebook a další „sociální sítě“, stejně jako mobilní telefony, zatímco od samého začátku se publicita těchto událostí v mainstreamových médiích stala sama o sobě „voláním do zbraně“ (média své „nadšení“ potlačila teprve po první generální stávce, která se konala 15. června).

Skutečná demokracie a vzestup nové byrokracie

Jako ozvěna španělských „indignados“ hnutí v Řecku volalo po „skutečné demokracii teď“ a nejrůznější militanti/ideologové, kteří se v davu nacházeli, fantazírovali o své vlastní verzi demokracie a proklamovali ji. Volání po „skutečné demokracii teď“ je jak ve Španělsku, tak v Řecku projevem krize politiky/zastupitelství, kterážto krize je sama výsledkem toho, že se vyjednávání o ceně pracovní síly stalo nesystémovým, a to tím spíš v prostředí současné kapitalistické krize. Avšak obě tato hnutí artikulovala demokratickou kritiku demokracie, tedy politickou kritiku politiky; zrodila se ve slepé uličce.

Od začátku šlo o to „vzít naše životy do našich vlastních rukou“, jelikož ti, kdo za nás mají rozhodovat, nás už nereprezentují, zatímco otázka, „co budeme s našimi životy dělat,“ byla potlačena. Zákaz stranicko-politických identit měl vytvořit veřejný prostor, kterého by se mohl účastnit každý, promluvit a společně rozhodovat. A vskutku vznikla různá otevřená shromáždění, která formálně jsou takovým prostorem, původně na hlavních náměstích a posléze v různých městských částech Atén. Ty byly částečně oživením místních shromáždění, která vyrostla během nepokojů v prosinci 2008, a částečně spíš neúspěšným pokusem uvalit na již činná místní shromáždění, jako v případě aténské čtvrti Vyronas, centrální vedení. Ale politické „překonání“ politiky může jedině vytvořit novou byrokracii.

Nová byrokracie ve shromážděních – která hostila levicové poslance parlamentu nebo bývalé poslance, militanty, vysoké odborové funkcionáře, členy obecních zastupitelstev, levicově nacionalistické novináře, „citlivé“ umělce a tak dále, kteří jen odložili svá stranické/politické vlajky a loga – byla vlastně koalicí parlamentní levice (SYRIZA, ale ne komunistická strana, která se tohoto dění neúčastnila) s mimoparlamentními levicovými stranami/skupinami (po jisté době sice hořká koalice, ale přeci jen pořád koalice). Přítomnost mnoha mladších protestujících – studentů nebo bývalých studentů a pracujících/nezaměstnaných (v Řecku udělat vysokou školu neznamená, že jste předurčeni vstoupit do středních vrstev a v posledním desetiletí je to ještě patrnější) – v „dolní části“ náměstí Syntagma a na shromážděních v nejrůznějších čtvrtích Atén i mimo hlavní město umožňovala, aby shromážděním dominovali levičáci, neboť ti mají tradičně silné vazby na univerzity. Už během prvního týdne tato byrokracie převážila a propagovala existenci a šíření shromáždění – prohlašovala je za „dílnu demokracie“ – jako cíl sám o sobě. Nadále tedy reprezentovala a snažila se zachovat rámec, v němž se vyvíjela vnitřní dynamika a konflikty hnutí. Z pohledu byrokracie bylo možné diskutovat o čemkoli, pokud to radikálně nezpochybňovalo linii těch, kdo kontrolovali shromáždění, protože to by zpochybnilo sama shromáždění a tudíž demokracii. A kdo by chtěl být proti demokracii?

Diskurs „skutečné demokracie“ znamenal málem totální absenci praktických akcí v hnutí „indignados“. Ponecháme-li bokem tři dny generálních stávek a tu a tam spontánní útoky na politiky, k nimž v Řecku chvíli docházelo – projevoval se v nich difuzní, nahromaděný vztek na straně dělnické třídy a proletarizované maloburžoazie a středních vrstev – nekonaly se žádné důležité akce organizované shromážděními – ani centrálními ani místními – či dokonce neformálnějšími seskupeními protestujících (s výjimkou některých intervencí na úřadech práce, které organizovala Skupina pracujících a nezaměstnaných). Dokonce i dvojí sabotáž automatů na jízdenky na zastávce metra na náměstí Syntagma byla organizována tzv. hnutím „Neplatím“, které existovalo už před sroceními na náměstích. Co se týče byrokracie ve shromážděních, dělala, co mohla, aby jakékoli takové akce zablokovala. Nakolik se nejrůznější „tematické skupiny“ vytvářené během prvních dnů hnutí nestaly pouze praktickými vykonavatelkami rozhodnutí shromáždění (kopírování a rozdávání letáků atd.), rozplynuly se v nepraxi. Pravda, nadávat politikům a policajtům před Parlamentem, trávit čas s tolika dalšími lidmi, jíst, pít, tančit, klábosit a spát společně je příjemné a je to zlom v normalitě každodenního života. Toto hnutí však postrádalo praktické skutky a imaginaci, jaké vyprodukovaly nepokoje v prosinci 2008 či dokonce studentské hnutí v letech 2006-7.

Demokratismus hnutí a jeho byrokracie kladly velký důraz na odsuzování proletářského násilí a v tomto smyslu se v něm znovu ozývalo hnutí španělské. Tento demokratismus ztotožňuje násilí se stále autoritářštějším státem, proti němuž staví „pravou demokracii“, která dokáže konflikty řešit nenásilně a civilizovaně. V proletářích nevidí vykořisťované, ale ty, s nimiž je nakládáno nespravedlivě. Namísto tříd vidí občany. Tomu odporuje, že titíž občané napadají politiky, kdykoli je náhodně potkají. Jak se však níže ukáže, v této vnitřní dynamice hnutí došlo k posunu po konfrontacích s policií 15. června – k posunu, který 28. a 29. června vedl k velkým střetům. Tento posun stvrdil třídní charakter současného konfliktu a proletářskou složku tohoto hnutí, což se nejjasněji projevilo ve chvíli jeho faktického skonu.

Žádné vlajky kromě řecké

Zákaz všech politických praporů a transparentů na náměstních sroceních ponechal jen jeden prapor nezpochybněný: řeckou národní vlajku, prapor třídního kompromisu. Demokracie je v poslední instanci vždy národní demokracií.

Řecké vlajky byly k vidění hlavně na „horní části“ náměstí Syntagma, kde byly přítomna také (krajně) pravicová uskupení. Ale byla to právě jejich přítomnost, co dosvědčovalo nacionalismus, který prostupoval povahou hnutí „indignados“. Nacionalismus byl podkladem, na kterém se levé a pravé křídlo (teritorializované na „dolní“ a „horní“ části náměstí Syntagma) objaly kolem ramen. Vlastní (krajně) pravicový nacionalismus nalezl svoji druhou polovinu ve stalinistickém, antiimperialistickém nacionalismu levice a krajní levice. Jak řekl jeden levicový akademik (Panagiotis Sotiris):

„Dokonce i masové používání řeckých vlajek na shromážděních – praxe, kterou některé segmenty levice mylně dešifrovaly jako ‘nacionalismus’ – je výrazem potřeby suverenity lidu, společenské soudržnosti a kolektivní sociální důstojnosti.“

Přinejmenším před 15. červnem dokonce i protestující pocházející z anarchistického/antiautoritářského prostředí nemohli než tento difuzní nacionalismus tolerovat:

„Podle mého názoru to nejsou náckové v klasickém slova smyslu, jsou to jen staromódní pravičáci s drzostí, která neodpovídá jejich malému počtu. Proto byly jakékoli útoky proti nim, které jeden řečník navrhoval, správně uznány za zbytečné. Byla by to tragédie, kdyby si naše strana začala s taktikou zastrašování a vylučování. Ti lidé prostě nebyli schopni utvářet události, jednoduše neexistují, a buď budou nevyhnutelně začleněni do těla skutečných producentů hnutí (shromáždění atd.), nebo sami odejdou.“

V prvních dnech událostí došlo k několika útokům na přistěhovalce a k nějakým incidentům zastrašování ze strany fašistů/(krajních) pravičáků. Byly tam však také protinacionalistické, antirasistické tendence (po 15. červnu se rozrostly), které dalším takovým incidentům zabránily a uvítaly těch několik málo imigrantů, kteří se v tomto dění ocitli. Tuto rozporuplnou koexistenci vystřídaly násilné fyzické konfrontace na konci června, zejména během dvoudenní generální stávky.

Každý pokus o interpretaci nacionalismu hnutí v Řecku musí vzít v úvahu: a) společenskou strukturu (přebujelá maloburžoazie) a historii třídního boje v Řecku (národně-osvobozenecké hnutí během německé okupace za druhé světové války, nedávnou sedmiletou diktaturu, kterou levice identifikuje jako dílo Američanů), která v řecké společnosti zrodila a udržuje velmi významné antiimperialistické reflexy; b) skutečnost, že úsporná opatření jsou vnímána jako dílo cizích mocností/zájmů, protože panuje pohled, který si plete panství povětšinou finančního – a z podstaty mezinárodního – kapitálu s panstvím cizích, mocnějších národů a jejich zájmů nad „naším“ suverénním národem a jeho lidem. To pak dává vzniknout přeludům, že odtržení řeckého státu od Eurozóny může umožnit samostatný vývoj, který bude odpovídat zájmům a potřebám řeckého lidu; c) postavení řeckého státu v globální hierarchii kapitalistických národních formací (přítomnost národních vlajek jsme viděli jak v Egyptě, tak v Řecku – ačkoli v Řecku nepřevažovaly tolik jako v Egyptě – ale ne ve Španělsku), které souvisí s výše řečeným; d) migrační krizi v Řecku, která se objevuje v kontextu, kdy bez tak již hojná přebytečná populace dál roste, a která je jen jednou částí evropské a konečně globální migrační krize:

„Zároveň tu je nezvladatelná migrační krize. Desítky tisíc Afghánců, Iráčanů, Pákistánců, Bengálců, Somálců a severoafričanů se tísní v rozpadajících se budovách patřících majitelům slumových realit, kteří jsou povětšinou Řekové a navíc fungují jako obchodníci s lidmi. Kolem náměstí Omonia přehrabávají migranti odpadky a hledají lahve, kabely, oblečení, cokoli, co by mohli prodat. Charita Médecins du Monde vyhlásila humanitární stav nouze; mladí muži hodiny čekají ve vestibulu její malé kliniky […] Stejně jako dluh, má i migrační krize svůj evropský rozměr. Řecko je hlavním vstupním bodem pro lidi, kteří se snaží do EU dostat ze Středního východu, jižní Asie a Afriky; jen za rok 2010 jich do země bez papírů vstoupilo 150 000. Většina z nich přichází přes tureckou hranici, kde vláda plánuje vybudovat jedenáctikilometrovou zeď; stovky jich tam jsou zadržovány v horších podmínkách než zvířata. V Řecku jich mnoho zůstat nechce, ale pod tlakem z EU vláda zpřísnila kontroly na výstupních bodech, čímž se země změnila v gigantickou past na humry, která má migrantům zabránit, aby se dostali do Londýna, Paříže nebo Berlína. Podle Nařízení Dublin II z roku 2008 musejí běženci o azyl požádat v první zemi EU, do které se dostanou; v Řecku čeká na vyřízení 54 000 žádostí o azyl a míra jejich úspěšnosti je 0,3%.“[4]

Je třeba zdůraznit, že tato migrační krize je teritorializována do centra Atén, kde se celé čtvrti mění v ghetta/místa, kam není radno chodit, protože jim vládne nezaměstnanost, drobná kriminalita, drogy a prostituce. To pak v oblasti vede k bujení krajně pravicových/fašistických skupin, z nichž mnohé dennodenně organizují útoky na přistěhovalce – častokrát společně s policií – a jsou ozvěnou obav řecké maloburžoazie ze středu Atén, kterou likviduje probíhající recese, a jejíž sousedství znehodnocuje rostoucí populace lumpenů a s ní související kriminalita.

„S masovou neregulérní migrací a zbídačováním přichází kriminalita, drobná i organizovaná, provozovaná Řeky i cizinci. Atény byly kdysi považovány za nejbezpečnější hlavní město Evropy; loni tady během jediného týdne došlo ke 145 ozbrojeným loupežím. Město se stalo Mekkou nezákonného držení zbraní: asi za 800 euro seženete ‘použitou’ Berettu nebo za pouhých 500 euro Magnum .357. Rasově motivované násilí je na vzestupu stejně, jako vendety a války o území. Na jedné obecní skládce bylo od vánoc nalezeno pět rozsekaných těl tmavé pleti. I za bílého dne lemují dříve prosperující ulice ženy ve svůdném spodním prádle a na vysokých podpatcích, z nichž většinu tvoří Afričanky; jejich pasáci zůstávají v pozadí. Heroin je tady levnější než kdekoli jinde v Evropě. Jelikož úřady rezignují na dohled nad částmi města, chápe se úkolu ‘udržovat pořádek’ domobrana napojená na neofašistickou stranu Chrysi Avgi neboli Zlatý úsvit, která loni získala první křeslo v městské radě. Chrysi Avgi má hlídky v rozsáhlých oblastech Atén, a to s výslovnou nebo tichou podporou mnoha řeckých obyvatel a často i policie, pořádá pogromy na migranty a hotové bitvy s tlupami anarchistů, kteří jsou proti nim; 19. května v centru řádilo přes 200 lidí, kteří rozbíjeli výlohy a kopali a bili každého člověka tmavé pleti, na kterého narazili, zatímco policie jen přihlížela. Jeden mladý sympatizant mi popsal aktivity skupiny, přičemž si s hrdostí vyhrnul košili, aby mi ukázal jizvu na zádech, kterou mu, jak řekl, udělal nožem jeden Afghánec. ‘Chodíme do suterénů, kde mívají ilegální mešity, abychom zkontrolovali jejich papíry, abychom to tady od nich vyčistili. Klidně by mohli patřit k al-Kájda; kdoví, co jsou zač. To není náhoda, že jsou to muslimové; ti sem přicházejí záměrně, aby tuhle zemi rozvrátili. Mají svůj plán, tajný mechanismus financování a žádný stát nás neochrání. Policie je na straně migrantů. Náměstí Atika jsme museli osvobodit vlastními pěstmi. Migranti si tam prali oblečení a myli děti ve fontáně; spali a modlili se na náměstí. Uráží mně, když je vidím, jak se modlí na náměstí.’ V ‘odplatu’ za vraždu jednoho Řeka, budoucího otce, kterého na ulici zapíchli kvůli jeho fotoaparátu, byl letos na jaře ubodán k smrti 21letý Bengálec. Ze smrti Řeka byli obviněni dva Afghánci; za vraždu Bengálce nebyl nikdo zatčen.“[5]

Generální stávky

Tři dny, kdy se konaly generální stávky, postavily hnutí „indignados“ do ústředního konfliktu mezi dělnickou třídou a státem a zpochybnily jeho úlohu nepohodlného, ale tolerovatelného občanského protestu. Na jednu stranu okupace náměstí (zejména Syntagma) tento konflikt teritorializovaly a fakticky mu poskytly prostor, který bránil, ale to na druhou stranu bránilo šíření střetů celým středem Atén.

Patnáctého června byla demonstrace v Aténách obrovská (pravděpodobně přes 200 000 lidí). Přítomna byla i ona maloburžoaznější „horní část“ náměstí Syntagma a spolu s ní pravicově nacionalistické tendence. Střety s policií trvaly několik hodin a podporovala je velká část protestujících, z nichž se jich část i prakticky účastnila. Počet demonstrantů byl tak velký, že policie měla potíže situaci zvládnout, přestože jen velice málo lidí bylo na boj patřičně vyzbrojeno. Mnozí účastníci popisovali působivý pocit odhodlání a solidarity mezi demonstranty. Doposud převládající hesla jako „Zloději“ nebo „Ať všichni politici táhnou,“ ustoupila více protipolicejním a protistátním heslům. Patnáctého června tak poprvé došlo k rozchodu s pacifistickým, nenásilným diskursem hnutí „indignados“. Tvrdá státní represe byla pro mnohé „indignados“ deziluzí; od té chvíle začaly pacifistické výzvy levičácké byrokracie znít stále groteskněji, byť levicový a mediální diskurs o „zakuklených agentech-provokatérech“ přetrval až do konce. Nadto, když PASOK navrhnul koaliční vládu složenou ze všech velkých parlamentních stran a reformu ministerské rady, dal jasně najevo, že si nemůže dovolit luxus vyjednávání o kterémkoli z nových úsporných opatření.

Dvacátého osmého června, první den 48hodinové generální stávky a den, kdy se v parlamentu začalo hlasovat o Střednědobém ekonomickém programu, demonstrantů hodně ubylo (20-30 000) a jejich sociální kompozice byla mnohem užší, neboť přišly hlavně ty nejmilitantnější části proletariátu. Už v předchozích dnech byla shromáždění na náměstí Syntagma mnohem menší a méně živá než předtím a každý cítil, že 48hodinová generální stávka bude tím nejnásilnějším finálním aktem hnutí. Pro posun v dynamice hnutí svědčí, že střety 28. června začaly poté, co asi tisícihlavý blok napadl skupinu 20-30 fašistů, kteří dostali pořádnou nakládačku a zachránila je až policie. Dvacátého devátého června bylo demonstrantů 40-50 000. Zprvu se protestující neúspěšně pokoušeli zablokovat poslancům vchod do Parlamentu. Později, když na bloky demonstrantů zaútočila policie, nejrůznější skupinky demonstrantů se dostaly do střetů v různých částech oblasti kolem Parlamentu a Aténské univerzity. Oba dva dny se střetů účastnila spousta lidí – ne jen anarchisté – a ještě víc jich bylo ochotno podpořit je svojí přítomností. Taktikou policie tentokrát evidentně bylo vyčistit náměstí a skoncovat tak s okupací, což vyústilo ve velké množství slzného plynu a protestujících poslaných do nemocnice.

Je třeba si povšimnout jedné zajímavé věci: během každého ze tří dnů generálních stávek nedocházelo téměř k žádným útokům proti majetku; terčem byla hlavně policie. Došlo k incidentům, kdy byli vypískáni protestující, kteří se snažili útočit na luxusní hotely a banky. Zajímavé také je, že bylo použito velmi málo molotovových koktejlů, jelikož mnozí z anarchistické/antiautoritářské scény nechtěli opakování toho, co se stalo 5. května 2010, kdy po zapálení banky během velké demonstrace ve středu Atén zahynuli tři lidé. Kromě oněch tří dnů generálních stávek se sedm dní přerušovaně prostávkovalo ve státní energetické společnosti a v přístavu Pireus, ale žádná z nich nesouvisela s hnutí „indignados“. Pole výroby se zdálo být velmi vzdálené.

Den po 29. červnu se v různých městech konala řada malých demonstrací a několik okupací proti tvrdé represi, zatímco náměstí Syntagma bylo opětovně obsazeno už předchozí noci. Přesto převládal pocit porážky a zklamání, neboť „Memorandum“ bylo odhlasováno a vypadalo to, že už se s tím nic nedá dělat. Zároveň tu však velkou část řecké společnosti prostupovala velká spousta vzteku na policii a na politiky.

Rozporuplná dynamika hnutí

Výše byly popsány převládající trendy hnutí, zásadní charakteristiky jeho povahy, které jsou kontextem, v němž se s průběhem času vyvíjely všechny jeho niterné rozpory. Je třeba porozumět dočasnému charakteru dynamiky hnutí a jeho rozporů. Důležité je znovu zdůraznit, že první generální stávka 15. června byla bodem zlomu, který akceleroval vývoj rozporů, zintenzivnil je, zatímco počet protestujících na náměstích klesal.

Od samého začátku byla evidentní mezera mezi „horní“ a „dolní“ částí náměstí Syntagma. Jak bylo výše řečeno, „horní část“ do značné míry sestávala z maloburžoazního prvku, který se vidí ohrožen zánikem (tedy uvržením do třídy proletářů) kvůli prudkému růstu daní, stoupající inflaci a konkrétními politikami jako třeba otevírání chráněných profesí v kontextu probíhající recese, která přiškrcuje trh a podnikatelské příležitosti. Na „dolní části“ byla významná přítomnost studentů, pracujících a nezaměstnaných, kteří fakticky čelí rozpočtovým škrtům a privatizaci/komercionalizaci státního majetku jakožto dalšímu přiškrcování jejich příjmu (přímého či nepřímého) a sešrotování pracovních příležitostí ve veřejném sektoru. Prakticky se „dolní část“ protestujících účastnila shromáždění, zatímco většina „horní části“ odcházela kolem 21. hodiny, kdy shromáždění sotva začínalo.

Konfliktní třídní zájmy mezi protestujícími zahlazovala skutečnost, že „Memorandum“ znamená přímé zhoršení životních podmínek pro každého. A tak na chvíli všichni koexistovali pod střechou demokratismu/nacionalismu. Na rovině politických identit toto zastřešení vyprodukovalo zvláštní pohled na anarchisty a krajní pravičáky, jak 15. června společně házejí kamením na policii.

Avšak 15. června vpád proletářského násilí a následná policejní represe vynesly do popředí třídní charakter tohoto konfliktu. To vedlo k postupnému scvrkávání se hnutí a jeho maloburžoazních prvků. Převládající nálada vzhledem k násilí se postupně měnila, což bylo vidět na přibývání hlasů, které se po 15. červnu zvedly proti pacifistickým výzvám levičácké byrokracie a na rozsáhlých střetech během 48hodinové generální stávky. Na „dolní části“ náměstí Syntagma teď uskupení jako Skupina pracujících a nezaměstnaných stále silněji vzdorovala panství nových byrokratů. Tolerování (krajních) pravičáků a fašistů vystřídaly verbální i fyzické útoky, demonstrace 200 lidí 27. června skandující antifašistická hesla a bití fašistických skupin na demonstraci 28. června. Po 29. červnu panoval pocit, že každý si musí zvolit stranu: „s námi nebo s policií?“ Dokonce i odborová konfederace zastupující pracující veřejného sektoru svolala na 30. června demonstraci „proti potlačování dělnického hnutí“.

O čem to celé bylo?

Na rozdíl od nepokojů v prosinci 2008, které byly minoritním hnutím, na jehož frontové linii stanuli středoškoláci, mladí prekérní dělníci a přistěhovalci – tedy ti, kdo nemají žádnou budoucnost, par excellence – hnutí „indignados“ v Řecku bylo masivním, početně silným, mezitřídním hnutím – byť nesmíme zapomínat na prozatímní vývoj jeho vnitřně rozporuplné dynamiky – což definovalo samotnou jeho povahu. Vysoké počty protestujících jsou odrazem hluboké sociální krize, která postihuje široké vrstvy obyvatelstva: proletářské i jiné. Masivní, mezitřídní charakter hnutí vyústil v rozporuplnou a konfliktní pestrost davu.

Demokratický diskurs hnutí byl mezitřídní reakcí na důležitou politickou krizi, proti státu, který se stává autoritářštějším. Tento demokratický diskurs silně souvisí se vstupem středních vrstev (povětšinou mladá generace – budoucí střední vrstvy) a maloburžoazie do třídního boje, ale vzhledem k prudkosti krize může být pouze přechodný. Tak tomu bylo, samozřejmě díky odlišným specifikům, i ve Španělsku a arabském světě. Tento demokratický diskurs však není radikálním demokratismem 90. let a počátku třetího tisíciletí, radikálním demokratismem antiglobalizačního hnutí. Rozdíl mezi nimi je v tom, že už neexistují žádné vize alternativní společnosti, kapitalismu s lidskou tváří. To z tohoto demokratického diskursu činí pouhou formu, která postrádá obsah alternativního způsobu života a naší reprodukce. Projevem je absence jakéhokoli zpochybňování etablovaných společenských rolí, absence mzdových požadavků, až příliš snadné abstraktní odsuzování finančního kapitálu, fakt, že „životní styl náměstí“ postrádá mimo tato náměstí apel. Radikální demokratismus je tak nadobro mrtvý.

Hnutí „indignados“ bylo bojem proletářů a rychle proletarizovaných středních a maloburžoazních vrstev, jejichž reprodukce je zablokována, které chudnou – boj vedený na rovině politiky a tedy mimo výrobu. Když v průběhu současné krize a zintenzivňování dynamiky restrukturalizace stojí před generalizací absence budoucnosti, protestující si prakticky neumí představit jak z toho ven, žádný konkrétní způsob, jak by jejich životy mohly být jiné, a tak přicházejí s pouhou formou, skutečnou demokracií, která sice může sebevíce zastupovat všechny jejich touhy po lepším životě, ale pořád zůstává prázdnou formou. V tomto ohledu se toto hnutí může jevit jako rub mince, jejímž lícem byly nepokoje v prosinci 2008.

Hlasování o novém záchranném balíku a nových úsporných opatřeních poskytlo hnutí specifický terč, požadavek, něco, zač stojí bojovat. Tento terč se konkretizoval ve vztahu mezi „indignados“ a generálními stávkami, které hnutí postavily na rovinu společenského konfliktu mezi dělnickou třídou a státem. Jelikož bylo definováno, co mohou protestující očekávat jako vítězství nebo jako porážku, došlo tak k posunu ve vnitřní dynamice hnutí a zároveň ke stanovení data jeho konce. A nakonec bylo hnutí poraženo. A byť se dál konají nějaká ta shromáždění a akce v malém, kterých se účastní povětšinou militanti, zdá se, že všichni čekají, až letní prázdniny potvrdí jeho skon.

Konflikt ohledně nových úsporných opatření ozřejmil, že buržoazie nemá žádný manévrovací prostor a není ochotna vyjednávat. Jak 27. června řekl vicepremiér Theodore Pangalos, „bez něj [úsporného balíčku] země do poloviny července zkrachuje a jestli se to stane, pak pravděpodobně na ulicích Atén uvidíme tanky chránit banky.“ K řízení obyvatelstva zbývá policie, jak bylo jasně demonstrováno 29. června, nebo dokonce armáda. Hnutí „indignados“ rovněž ozřejmilo, že příklon republiky k autoritářskému formalizování represivního řízení obyvatelstva bude mít sklon k „národně socialistickému“ tónu. Je však velmi pochybné, že v Řecku uvidíme „národně socialistický“ státní kapitalismus, jelikož současný způsob akumulace pro něj ve své krizi neskýtá žádnou základnu, neboť nacionalistická materiální integrace části dělnické třídy je mimo hru a zároveň už není nic takového jako autonomní řecký kapitál. Jakékoli předpovědi jsou momentálně velmi riskantní. Domníváme se, že všechno určí vývoj globální krize (predikované měnové krize) a další vývoj třídního boje. Příštím cílem vlády je nový zákon o vyšším vzdělání, který má radikálně „modernizovat“ vysokoškolský systém v zemi, zatímco v denním tisku se už probírá nedostatečnost nedávno schváleného úsporného balíčku a praktická možnost vyhlášení platební neschopnosti nebo restrukturalizace dluhu.

Rocamadur, červenec 2011

„In der gegenwärtigen Situation werden die Leute erst auf die Strasse gehen, wenn sie Angst haben werden. Und sie werden von einem Moment auf den anderen auf die Strasse gehen, alle zusammen…Zu diesem Zeitpunkt wird man die kommunistische Partei gegen sie aufstellen, damit sie sie stoppt.“

Diese erstaunlich exakte Prognose kommt von einem alten Trotzkisten während einer Diskussion in einem Café 2007. In diesem Text möchten wir uns bemühen, zu verstehen was die offene Positionierung der griechischen kommunistischen Partei (KKE) als Polizei [1] – das wichtige Ereignis des 20. Oktobers – für die Entwicklung des Klassenkampfes in Griechenland bedeutet und inwiefern es mit der Entwicklung der Krise zusammen hängt.

Wir werden unsere Analyse beginnen, indem wir eine kritische Lesart der Grundposition all derjenigen versuchen, welche die Haltung der KKE als „Verrat an der Arbeiterklasse“ bezeichnen und welche auch der Grund ist, weshalb die Verteidiger dieser Position darüber hinaus bereuen, dass „wir uns gegenseitig bekämpfen“. Dieser Standpunkt scheint zu ignorieren oder zu vergessen, welches die Rolle der KKE im Klassenkampf Griechenlands ist. Es handelt sich allerdings nicht um eine Unachtsamkeit. Es handelt sich auch nicht um eine Unterlassung oder einen Irrtum. Was diese Konzeption nicht wahrnimmt, ist bestimmt von der Essenz dessen, was sie sieht, von der Struktur ihres Blickwinkels, vom Kern selbst ihres Inhalts. Was sie sieht, ist die Revolution als Triumph der Arbeiterklasse, die Transformation der kapitalistischen Gesellschaft in eine Arbeitergesellschaft, kurz, eine Revolution wie auch die KKE behauptet, sie zu konzipieren (natürlich mit ihr selbst an der Stelle der Bosse). Deshalb beschuldigt diese Kritik die KKE des Verrats im Streben nach einem gemeinsamen Ziel. Sie betrachtet sogar die KKE als Verräterin am gemeinsamen Ziel einer „freien“ Arbeitergesellschaft, weil sie, durch ihre Praxis und ihren Diskurs, den Aufbau eines Arbeiterstaates zu Lasten der Selbstverwaltung der Produktion anstrebt. Es ist in diesem Sinne, in welchem sich die Kritik gegen die Benutzung der Parole „Arbeiter, ohne dich dreht sich kein Rädchen – Arbeiter, du brauchst die Bosse nicht“ durch die KKE auflehnt.

Wenn es auch auf den ersten Blick widersprüchlich erscheinen mag, doch es ist in dieser Parole, in welcher sich die Substanz des Ereignisses vom 20. Oktober befindet. Der Inhalt dieser Parole drückt den Standpunkt der KKE aus (und nicht nur der KKE, was sehr wichtig ist) in der Konfrontation zwischen Praktiken des Klassenkampfes, die sich in der gegenwärtigen Periode historisch produziert. Liest man diese Parole aufmerksam, so erkennt man, dass das Wort Arbeiter den Schlüssel zum Verständnis des Inhalts der Revolution gemäss der KKE (und nicht nur) liefert. Diese Revolution schafft den Arbeiter als Arbeiter nicht ab, sie schafft den Proletarier nicht ab, sie schafft die „Rädchen“ nicht ab, sie schafft also die Wertproduktion nicht ab. Im Gegenteil, sie fordert den Arbeiter auf, zu kämpfen (oder, im Falle der KKE, sich wie ein Schaf hinter den Hirten zu postieren), um weiterhin Arbeiter zu sein, um weiterhin „dafür zu sorgen, dass die Rädchen sich drehen“. Der utopische Ausdruck „ohne Bosse“ bedeutet „aus eigener Initiative“, also Bosse habend, die selber Arbeiter sind (ihre eigenen Meister, wie man sagt) oder die „Partei der Arbeiter“ als Boss. Hinter der opportunistischen Praxis der KKE, sich eine „Parole der Anarchisten“ anzueignen, befindet sich die Substanz der Aufrechterhaltung der Arbeit als getrennte Aktivität der Menschen nach der Revolution, mit allem, was das impliziert.

Die Haltung der KKE, die darin besteht – in diesem kritischen Moment für das Kapital und den Staat – das Parlament und die Polizei gegen die Angriffe einer Fraktion des Proletariats zu verteidigen, ist durchaus kompatibel mit dieser Parole. Umso mehr, da diese Angriffe gegen den Staat und das Eigentum nur möglich werden, wenn sie von einem sehr grossen Teil des Proletariats unterstützt werden, wie dies am 19. Oktober klar in Erscheinung trat. Die Verteidigung der Arbeit kann nicht in einem geschichtlichen Leerraum stattfinden, es gibt keine ahistorische Form der Arbeit (wie die Parole „Wir wollen Arbeit, keine Arbeitslosigkeit“ etc. stillschweigend vermuten lässt). Es handelt sich gezwungenermassen um die Verteidigung der Arbeit, so wie sie in der geschichtlichen Gegenwart definiert ist. Und danach wird die Revolution gemäss der KKE die Restrukturierung der Arbeit auf der Grundlage seiner historisch bestimmten Begriffe sein (das ist übrigens, was die Bolschewisten taten, als sie die Macht ergriffen in Russland, indem sie an der proletarischen Revolution 1917 teilnahmen, und was die Syndikalisten der CNT versuchten, als sie die Verwaltung der Fabriken übernahmen nach dem proletarischen Aufstand in Spanien 1936). Wenn wir diese Schlussfolgerungen mit der Strategie der KKE kombinieren – die darin besteht, für sich selbst eine wichtigere Rolle in der Reproduktion der Arbeiterklasse zu fordern, sich also als Reproduktionsmechanismus der kapitalistischen Verhältnisse zu stärken, der parallel zum Staat oder manchmal als „Rädchen“ der staatlichen Maschine operiert – dann wird offenkundig, dass, im Rahmen der erhöhten Wichtigkeit der Repression in der Reproduktion der Arbeiterklasse, die KKE die Rolle der Polizei spielen muss.

Und bezüglich denjenigen, welche die KKE angriffen? Denn, wenn man dieser Denkweise weiter folgt, wie kann man erklären, dass einige derjenigen, welche die rote Fraktion der Polizei angriffen, die ihnen den Weg zur kakibraunen versperrte, zu einem grossen Teil die KKEsche Konzeption der Revolution teilen? Diejenigen, welche ihnen vorwerfen, sich nur mit der KKE um die Kontrolle der Amaliasstrasse zu streiten, und – im weiteren Sinne – um die Führung der Bewegung, haben die Recht? Dieser Standpunkt ist teilweise begründet, doch der Fehler befindet sich schon im Inhalt der Frage (wer die politische Führung der Bewegung übernehmen soll). Die Substanz des Ereignisses vom 20. Oktober versteckt sich unter der Oberfläche dieser politischen Konfrontation. Die Antwort auf die Frage, weshalb diese Konfrontation stattfand, was ihr realer Inhalt ist und warum es ein zentrales Problem des Klassenkampfes [2] in mehreren Ländern darstellt, kann nur erfasst werden, wenn man von der Bipolarisierung Linke/Anarchisten wegkommt (die eine Bipolarisierung vergangener Revolutionen ist, „die Tradition aller toter Generationen, die mit ihrem Gewicht die Hirne der Lebenden erdrückt“). Um davon wegzukommen, sollten wir uns etwas mit dem Inhalt des „anarchistischen“ Lagers, oder schwarzen Blocks, oder von jedem je nach seinem Geschmack benannt (obwohl die Schwierigkeit, einen stabilen Namen dafür zu finden, schon etwas zeigt), beschäftigen. Jeder weiss, dass, unter „den Leuten, die kämpfen“, der Anteil derjenigen, welche organisch zu den Strukturen der Gruppen der „aktivistischen Anarchie“ gehören, heutzutage sehr klein ist, und mit der Vertiefung der Krise immer kleiner wird. Man weiss auch, dass man unter denjenigen, welche kämpfen, heutzutage auch Arbeiter findet, häufig ohne dass ihre Praxis von den Gewerkschaften verurteilt wird (z.B. die Föderation der Arbeiter lokaler Kollektive), Arbeitslose und sogar Kleinbürgerliche (z.B. die Eigentümer der Taxis), die zur Zeit eine Proletarisierung in Schwindel erregender Geschwindigkeit erleben. Die „Leute“, welche auf die eine oder andere Art die Ausschreitungen der jüngsten Vergangenheit provozieren, SIND, in ihrer überwiegenden Mehrheit, KEINE organisierten Anarchisten, und der Einfluss der organisierten Anarchisten auf sie ist klein und wird immer kleiner. Es handelt sich eher um eine Mischung junger Proletarier (und nicht nur junger, soweit sich die Krise vertieft), die einen prekären Job haben oder arbeitslos sind, und auch Gymnasiasten und Studenten. Die Praktiken dieser Leute, normalerweise Ausschreitungen ohne präzise Forderung oder Ausschreitungen im Rahmen eines Kampfes um Forderungen, drücken die gegenwärtige Sackgasse der Forderung aus, das Fehlen von Zukunft, welches in dieser Krise produziert worden ist, als Krise der Existenz selbst des Lohnes und somit Krise der Reproduktion des Proletariats. Diese Leute SIND KEINE Revolutionäre, die kämpfen, weil sie ein „Klassenbewusstsein“ haben. Sie sind Träger von Praktiken, die von der Tatsache produziert worden sind, dass die Proletarier von der Arbeit ausgeschlossen werden, von der brutalen Verschlimmerung der Bedingungen der Mittelklasse, vom verrückten Wettlauf der Krise des restrukturierten Kapitalismus’, sowie auch vom Versuch sich ihr entgegen zu stellen von Seiten des Kapitals durch eine neue Runde von Angriffen, die soweit geht, dass sie sogar die Existenz des Lohnes selbst in Frage stellt. Die Praktiken dieser Leute sind auch ohne Ausweg, wenn man sie vom Standpunkt des Suchens einer Strategie zum Sieg der Arbeiterklasse und der Realisierung einer Arbeitergesellschaft aus betrachtet. Es ist jedoch genau die Ausweglosigkeit dieser Praktiken, welche ihre Überwindung im Klassenkampf andeutet, eine Überwindung, die nicht ihre Durchsetzung gegenüber anderen Praktiken bedeuten wird, sondern die im Laufe ihrer konfliktuellen Koexistenz mit anderen fordernden Praktiken produziert werden wird. Diese Überwindung wird nur in jenem Stadium produziert werden können, in welchem diese nicht nur eine Reproduktion der Ausschreitungen ohne präzise Forderung sein wird, sondern auch die Ergreifung konkreter Massnahmen und ihre Umsetzung. Diese Konfrontation findet objektiv statt, und jegliche Entscheidungen von Individuen sind überbestimmt durch den blitzartigen Fortschritt der Krise. Es handelt sich also nicht um eine Konfrontation von Anarchisten und der KKE vor dem Parlament, dies ist nur Schein und ein solches Verständnis dient nur den spezifischen politischen Interessen der politisch organisierten Anarchisten und der KKE und ihren kleinen Weggefährten. Es wird freilich von beiden Seiten die „Konfrontation vor dem Parlament“ geben, Versuche, daraus politischen Mehrwert herauszuholen, und es ist auch möglich, dass solche Versuche kurzfristig zu gelingen scheinen (und hier auch: auf beiden Seiten). All diese Versuche werden darin bestehen, sich als diejenigen zu präsentieren, welche sich am meisten um die „Einheit der Arbeiterklasse“ sorgen, und beide werden fast die gleichen Begriffe benutzen in ihren gegenseitigen Anschuldigungen. Doch die Entwicklung der Krise beschleunigt sich, und schon bald wird das Ereignis vom 20. Oktober einem kleinen harmlosen Spiel gleichen, das nur aus Steinen, zwei, drei Molotovs und einigen Hundert mit roten Lumpen beschmückten Stöcken besteht.

Die Konfrontation, die in den Begriffen des politischen Fetischismus’ als Konfrontation zwischen Anarchisten und der KKE vor dem Parlament erscheint, zeigt sich als innere Konfrontation zwischen Praktiken des Proletariats im ganzen Zyklus der Kämpfe, welcher mit der Restrukturierung der 1980er Jahre (1990er für Griechenland) begonnen hat. Sie bildet die Substanz dieses Zyklus’ der Kämpfe, und jetzt, in der Krise, verdichten und begegnen sich all diese Widersprüche, welche ihn verursacht und entwickelt haben. Diese Konfrontation wurde historisch produziert als Resultat der Kapitalakkumulation, d.h. des Klassenkampfes, und ist nicht das Produkt von „Strategien“, „Verrat“, „Klassenbewusstsein“ oder anderer ideologischer Konstruktionen. Die zwei Lager, welche sich in grosser Geschwindigkeit formieren in der Verdichtung der historischen Zeit, haben fliessende Umrisse; und was heute, durch die Überwindung der eigenen Grenzen, die Revolution anzudeuten scheint, wird morgen gespalten erscheinen, und ihre inneren Widersprüche, die heute von geringer Wichtigkeit scheinen mögen, werden explodieren. Die Vertiefung der Krise wird die Praktiken über die „Ära der Aufstände“ hinweg führen, die Ära in welcher wir uns heute offensichtlich befinden. Die Revolten von morgen (das vielleicht so fern gar nicht ist) werden gezwungen sein, Massnahmen zur Weiterführung des Kampfes zu ergreifen, die gleichzeitig überlebenswichtige Massnahmen sein werden: kommunistische Massnahmen, die den Kern der Produktion des Mehrwertes berühren, und die auch den Aufbau neuer gesellschaftlicher Verhältnisse bedeuten werden. Im Lager derjenigen, welche die Existenz selbst des Wertes in Frage stellen, werden zum Beispiel die Widersprüche des Militarismus’ und des Sexismus’ explodieren, welche notwendigerweise Massenunruhen begleiten. Innere Konflikte kommen, neue Spaltungen sind unvermeidbar.

Wir befinden uns im Strudel, es gibt nichts mehr, das uns daraus befreien könnte. Jeglicher Versuch, die Struktur der Verhältnisse unserer Zeit zu erfassen, jeglicher Versuch, uns von einer politischen Konzeption der Revolution zu befreien, eine Konzeption die, dadurch dass sie politisch ist, zur längst vergangenen Welt einstiger Revolutionen gehört, wird es nicht verfehlen zur Kritik dieser Welt beizutragen – eine Welt die sowieso bebt, die, als Ganzes gesellschaftlicher Verhältnisse, durch die totale Zerstörung der kommenden Revolution bedroht ist.

Agenten des Chaos’

[1] Es ist nicht nur die Tatsache, dass die KKE den Demonstranten den Zugang zur Amaliasstrasse verbot, welche die Praxis der KKE als polizeilich definiert. Etliche Dokumente belegen, dass die KKE das Plexiglas der Polizei an der Vassilissis-Sofias-Strasse und das Parlamentsgebäude auf sehr spezifische und gezielte Art und Weise beschützt hat, d.h. ohne dass „nichtkämpfende Bevölkerung“ der KKE hinter dem Ordnungsdienst gewesen ist.

[2] Dermassen zentral in Griechenland, dass der Mord der Polizei an einem Demonstranten in den Hintergrund gerückt wird. Die Polizei und der Staat haben eine derartige Menge Tränengas eingesetzt, dass sie es geschafft haben, einen derjenigen zu ermorden, welche die Arbeiterklasse verteidigen, indem sie Wache stehen vor dem Parlament. In vielen Ländern, vor allem in der ersten Zone des Kapitals (mit Italien und den USA als jüngste Beispiele), tritt die Konfrontation in der Form eines Zweipols von Ausschreitungen auf der einen Seite, Besetzungen und „friedlichen“ Demonstrationen auf der anderen zutage.

(prohlášení finančního analytika pro Al-Džazíra)

Přechodná fáze krize: od restrukturalizace k rebelii

Den za dnem je vichr revolty, jenž bičuje celé oblasti Afriky a Středního východu, stále citelnější. Jedna země za druhou se objevuje v titulcích mezinárodního tisku. Vždy jde o jedno a totéž: střety mezi protestujícími a policií nebo parasitními zabijáky každého místního, obvykle totalitního, režimu. Navzdory všem snahám globálního spektáklu zamaskovat proletářskou povahu těchto vzpour a přespříliš zdůrazňovat jejich vnitřní protiklady, přičemž tyto události prezentuje jen jako politické „hnutí za demokracii“ či jako politické konfrontace mezi stoupenci takových a makových politiků v daném regionu, očividnou pravdu fakticky skrýt nejde: třída stojí proti třídě. Proletáři používají kamení, molotovovy koktejly a tyče, policajti jsou plně vyzbrojení a tak vystrašení, že střílí a zabíjí bez rozmyslu. Proletáři obsazují budovy, blokují silnice a zapalují auta, vypalují věznice, pouští vězně na svobodu a sabotují infrastrukturu. Kapitál se připravuje na nastolení ještě tvrdší diktatury. Stabilizace přechodných režimů nebude snadná, neboť nedokážou splnit žádný z hlavních požadavků povstalců, které se týkají jejich životní úrovně. Egypt a Libye jsou zatím nejzávažnějšími projevy této povstalecké fáze současné krize. Egypt je důležitý pro svůj hospodářský a geopolitický význam v globální konkurenci mezi kapitalisty a Libye nejen pro svůj význam ropu produkující země, ale také proto, že stát rychle ztratil kontrolu nad situací, což vyvolalo celosvětovou paniku.

Současný režim akumulace je výsledkem první restrukturalizace, k níž došlo v 70. a 80. letech 20. století. Jeho krize je rubem úspěchu této restrukturalizace. Je to samo prohlubování neoliberalismu, co vyvolalo tuto historickou krizi, protože kapitalismus je protikladným systémem společenských vztahů. Nehledě na to, jak stabilní se zvenčí zdá každý modus akumulace, nese si v sobě vývoj své vnitřní protikladné dynamiky, která nakonec vede k propuknutí krize. Úspěch restrukturalizovaného kapitalismu – konkrétně vítězné přivtělení celého života proletariátu ke kapitálu – učinil reprodukci proletariátu (a kapitalismu celkově) zoufale závislou na výkyvech ekonomiky, tj. zranitelnější krizí než ve všech předchozích obdobích dějin. V současném momentu dějin se nacházíme v přechodné fázi globální kapitalistické krize, která propukla v roce 2008 a pořád se ještě vyvíjí. V této přechodné fázi se globální finanční kapitál snaží utéci před svojí přímou devalvací tím, že napříč planetou nastoluje drakonickou druhou fázi restrukturalizace. Důsledky této snahy jsou sice viditelné všude, ale liší se co do intenzity a kvality útoku na proletariát, které jsou odvislé od: a) postavení každého státu v globální kapitalistické hierarchii; b) již dosaženého pokroku při prosazování první fáze restrukturalizace a hlavně; c) historie třídního boje v každém regionu. Na celém světě (kromě Číny) restrukturalizace znamená snižování přímé i nepřímé mzdy (důchody, sociální dávky a veřejné služby); znamená, že mzdový požadavek se stává nelegitimním; rovněž znamená růst cen základního zboží, jenž je způsoben jak objektivním mechanismem krize, tak skutečností, že jisté frakce kapitálu jasně spekulují s cenami potravin. Výsledkem této hazardní hry je, že ta nejpodhodnocenější část proletariátu už doslova nemá co jíst: „Ceny vzrostly o tolik, že když si koupím pár citronů na bolení v krku, budu celý měsíc na mizině,“ řekl jeden dělník z egyptského ministerstva dopravy.

Uprostřed bouře ekonomické krize mizí státní dotace na přežití přebytečné pracovní síly a výsledkem je bujení neformální práce a chudoby. Proletáři nemají jinou možnost než pracovat (většinou neformálně), aby přežili, a zároveň v důsledku krize shledávají, že najít si práci nebo mít příjem, který by pokrýval náklady na reprodukci jejich pracovní síly, je nemožné. Proletáři se dožadují svého přežití, a proto žádají snížení cen potravin, zvýšení mezd a pracovní místa. Svými požadavky od kapitalistů zoufale žádají, aby zachránili samotný kapitalismus. Když žádají stabilní zaměstnání a „důstojné“ mzdy, proletáři vlastně kapitalistům říkají: „vy nás potřebujete, bez nás nemůžete vysávat nadhodnotu, bez nás není kapitálu.“ Kapitál na druhé straně odpovídá, že si nemůže dovolit přežití proletariátu a dává jasně najevo, že (významná) část proletariátu je neužitečná (z hlediska hodnoty) a, což je nejdůležitější, že žádoucí oživení nezahrnuje opětovné začlenění této nadbytečné části proletariátu. Z toho plyne, že tito proletáři strukturálně tvoří přebytečnou populaci. Historicky tak mzdový požadavek vyvstává jako nutný i (strukturálně, nikoli cyklicky) jako slepá ulička. Vzpoura tohoto přebytečného proletariátu – a tedy proletariátu bez budoucnosti – naráží na tu nejjasnější a nejkrutější formu kapitalistického panství, na policii. Je to právě skutečnost, že východ z krize – z kapitalistického hlediska – nezahrnuje tuto přebytečnou proletářskou populaci, co z policie dělá obecnou formu současného kapitalismu.

Proletáři na celém světě zakoušejí svoji prekérní situaci jako dusivou, přičemž její kontext definuje chudoba a ghettoizace. Příklady, které nejvíce bijí do očí, jsou Frontex (pohraniční policie EU), vojsko a policie nasazené na hranici USA s Mexikem, zeď v Palestině, armádou střežené dělnické tábory v Číně, izolované komunity v Latinské Americe a jejich ekvivalent, favely, tedy obrovské slumy, a samozřejmě řecká verze této situace – 12,5 km dlouhý plot na hranicích s Tureckem. Celá planeta se pomalu, ale jistě stává prostorem, v němž panuje apartheid, a moderní bantustany se budují pro dělnickou třídu. Tato urbanistická represe rdousí proletáře a popírá základní podmínku kapitalismu: svobodný prodej pracovní síly. V Káhiře se tento typ urbanistického plánování rychlým tempem zavádí během posledních deseti let. Diktatura hodnoty a ekonomiky jako celku má ve všech regionech Afriky a Středního východu, kde dnes dochází k proletářské vzpouře, politickou formu diktátorské demokracie. Důvodem, proč tyto nepokoje vyburcovaly kapitalisty na celém světě, je, že demokratická diktatura, totalitarismus, je dnes snem buržoazie i v těch rozvinutějších zemích, jelikož se zdá být jediným způsobem jak prosadit druhou fázi restrukturalizace.

Ve všech těchto zemích demonstrace a nepokoje začaly na poli reprodukce a je otázkou, zda tato vřava zasáhne i pole výroby hodnoty, tedy epicentrum kapitalismu. Stávky, které následovaly po pádu socialistického diktátora Mubaraka, se zdají ukazovat tímto směrem a kapitalisté dychtivě sledují tento kout světa, a mají přitom prst na spoušti, neboť z „eldorád“ se najednou pro kapitál staly pasti v nestabilních regionech, jejichž budoucnost je velmi nejistá. Z „obrovské konkurenční výhody“ se takřka přes noc stalo „neúnosné riziko“. Subkontrakty, turistický ruch, stavebnictví, textilní průmysl, ale především ropa a obchodní cesty (Suez a Perský záliv) se teď dostávají pod palbu proletářské vzpoury. Po Tunisku, Egyptě a Libyi, kde povstání stále trvá, Bahrajn, Jemen, Írán, Irák a Alžírsko zabíjejí proletáře ve snaze předejít vzpouře.

I režim v Řecku se snaží aktivněji postupovat proti nadcházející revoltě: na jedné straně se připravuje na formální nastolení nějaké formy diktatury (patrně prostřednictvím voleb) a na straně druhé se snaží nasměrovat reakce k populisticko-nacionalistické pravicové či levicové (jako druhý scénář) cestě. Po svém úspěchu při snižování mezd se dnes funkcionáři globálního finančního kapitálu, kteří dočasně drží státní moc v Řecku, snaží rychle rozprodat státní majetek. Tento výprodej není nic jiného než pokus o zhodnocení kapitálu, který je uvězněn v (hlavně) řeckém a evropském finančním systému a bezprostředně mu hrozí masivní devalvace. Na druhou stranu proletáři se proti tomuto výprodeji staví proto, že chápou, že znamená ještě větší snížení nepřímé mzdy a celkové zhoršení životních podmínek. Odmítají platit za lístky a mýtné, obsazují budovy, snaží se zmenšit dopady krize tím, že dělají co největší kravál, ale zatím jen ve sféře oběhu a reprodukce. Stávky v sektorech postižených restrukturalizací neodpovídají intenzitě útoku – nejsou nic jiného než vynaložením posledních mediačních schopností odborů.

Obě pravděpodobné strategie řecké buržoazie jsou dvojsečné. Nastolení diktatury v Řecku možná způsobí přenesení viru rebelie přes Středozemní moře, a to se všemi důsledky, které by něco takového mělo pro ostatní evropské země. Na druhou stranu zpomalením restrukturalizace by se pravděpodobně zpochybnila participace řeckého státu na politicky sjednocené Evropě, čímž by se degradoval do třetí zóny kapitálu. Tento vývoj by vážně ohrozil zájmy hlavní frakce řecké buržoazie.

Pro proletáře, kteří žijí v Řecku, je jen jedna cesta, ať se pojede podle kteréhokoli scénáře: narůstající radikalizace třídních bojů. Odbory pravděpodobně hned tak nevyhlásí jednodenní generální stávku jako dnes, ale fronty třídního boje se budou s během času násobit. A vypuknutí povstání už nelze moc oddalovat. Vývoj a objektivní neúspěšnost bojů proletariátu orientovaných na požadavky, bojů, které se soustřeďují na existenci mzdy a jsou proti obecnému zhoršování životní úrovně, je povede k rozchodu s jejich žádostním obsahem. Tento rozchod se už ohlašuje v případech jako Keratea a bude se objevovat jako zřetelné dění v každém lokalizovaném konfliktu. Obsah rozchodů znemožňuje politické sjednocení bojujících proletářů a tedy i účinnou mediaci konfliktů. Například represe, které pravděpodobně bude čelit sociální hnutí, jehož mottem je, „Nebudeme platit za krizi,“ by mohla konflikt dovést do bodu, kdy se v nebezpečí octne sama existence současných dopravních prostředků. Vývoj dynamiky rozchodů nelze završit a stabilizovat skrze „výdobytky dělnické třídy“. Ta tak může být pouze začátkem historického revolučního procesu.

Agenti chaosu

Die Übergangsphase der Krise:
Von der Restrukturierung zur Rebellion

Der Wind der Revolte, der über verschiedene Regionen Afrikas und des Mittleren Ostens fegt, wird von Tag zu Tag spürbarer. Ein Land nach dem anderen macht Schlagzeilen in der internationalen Presse; die Thematik ist stets die selbe: Konflikte zwischen Protestierenden und der Polizei oder parastaatlicher Rowdys der verschiedenen, gewöhnlich totalitären Regime. Trotz allen Anstrengungen des globalen Spektakels, den proletarischen Charakter der Aufstände zu kaschieren und trotz der Überbetonung ihrer inneren Widersprüche, indem sie die Ereignisse schlicht als politische „Bewegung für die Demokratie“ oder als politische Auseinandersetzungen zwischen den Anhängern dieser oder jener Politiker einer Region präsentieren, kann die offensichtliche Wahrheit nicht kaschiert werden: Klasse steht gegen Klasse. Die Proletarier gebrauchen Steine, Molotov-Cocktails und Stöcke, die Cops sind vollständig bewaffnet und so verängstigt, dass sie wahllos schiessen und töten. Die Proletarier besetzen Gebäude, blockieren Strassen und verbrennen Autos, sie zünden Gefängnisse an, befreien die Insassen und sie sabotieren die Infrastruktur. Das Kapital bereitet sich vor, den Leuten eine noch schärfere Diktatur aufzuzwingen. Es wird nicht leicht sein für die Übergangsregime, sich zu stabilisieren, denn sie werden unfähig sein, auch nur eine der wirtschaftlichen Forderungen der Aufständischen zu erfüllen. Ägypten und Libyen sind, bis anhin, die gravierendsten Erscheinungsformen dieser aufständischen Phase der Krise. Ägypten ist von Bedeutung, wegen seiner wichtigen wirtschaftlichen und geopolitischen Rolle innerhalb des globalen, interkapitalistischen Wettbewerbs und Libyen, abgesehen von seiner Wichtigkeit als Erdöl förderndes Land, wegen der Tatsache, dass dort der Staat so schnell die Kontrolle über die Situation verloren und damit weltweite Panik ausgelöst hat.

Das aktuelle Akkumulationsregime ist auf die Restrukturierungsmassnahmen in den 1970er und 1980er Jahren zurückzuführen; seine Krise ist die Kehrseite des Erfolges derselben. Es ist die Vertiefung des Neoliberalismus’ selbst, welche diese Krise verursacht hat, denn der Kapitalismus ist ein widersprüchliches System sozialer Beziehungen. Egal wie stabil jeder Akkumulationsmodus von aussen betrachtet erscheinen mag, er trägt in sich die Entwicklung seiner inneren, widersprüchlichen Dynamiken, welche daraufhin zum Ausbruch der Krise führen. Das Ergebnis des restrukturierten Kapitalismus’, nämlich die triumphale Unterordnung des gesamten Lebens des Proletariats unter das Kapital, machte die Reproduktion des Proletariats (und somit des Kapitalismus’) hoffnungslos abhängig von den Aufs und Abs der Wirtschaft, d.h. anfälliger für die Krise als in jeder vorhergehenden geschichtlichen Periode. Zum gegenwärtigen historischen Zeitpunkt sind wir in einer Übergangsphase der globalen kapitalistischen Krise, die 2008 ausbrach und sich immer noch entwickelt. Während dieser Übergangsphase versucht das globale Finanzkapital durch die weltweite Auferlegung der drakonischen zweiten Restrukturierungsphase, seiner direkten Entwertung zu entgehen. Die Konsequenzen dieser Bestrebungen sind überall sichtbar, doch sie unterscheiden sich hinsichtlich Intensität und Qualität des Angriffs gegen das Proletariat, die von folgenden Faktoren abhängen: a) der Position jedes Staats innerhalb der globalen kapitalistischen Hierarchie, b) den schon erreichten Fortschritten der ersten Phase der Restrukturierung und vor allem c) der Geschichte des Klassenkampfes in jeder Region. Überall auf der Welt (ausser in China) bedeutet die Restrukturierung die Senkung direkter und indirekter Löhne (Renten, Sozialleistungen und öffentliche Dienste); die Delegitimierung der Lohnforderung; es bedeutet auch den Preisanstieg lebenswichtiger Güter, der einerseits durch den objektiven Mechanismus der Krise, andererseits durch die Tatsache, dass einige Fraktionen des Kapitals mit Lebensmittelpreisen spekulieren, bedingt ist. Ein Resultat dieses Spielchens ist, dass der am niedrigsten bewertete Teil des Proletariats im wörtlichen Sinn nichts mehr zu essen hat: „Die Preise sind so stark angestiegen, dass ich, würde ich einige Zitronen für meinen schmerzenden Hals kaufen, für den Rest des Monats bankrott wäre“, sagte ein Angestellter des Transportministeriums von Ägypten.

Inmitten dieses Sturms der ökonomischen Krise verschwinden die staatlichen Hilfsgelder, die das Überleben der überflüssigen Arbeitskräfte garantiert hatten, und das Resultat davon ist die Verbreitung informeller Arbeit und Armut. Proletarier haben keine andere Möglichkeit, um zu überleben, als (meist schwarz) zu arbeiten und gleichzeitig entdecken sie, dass es unmöglich ist, eine Arbeit oder ein Einkommen zu finden, die die Kosten der Reproduktion ihrer Arbeitskraft decken könnte. Die Proletarier wollen überleben, deshalb verlangen sie tiefere Nahrungsmittelpreise, Lohnerhöhungen und Jobs. Ihre Forderungen sind ein hoffnungsloser Aufruf an die Kapitalisten, den Kapitalismus selbst zu retten. Wenn sie eine stabile Anstellung und einen „anständigen“ Lohn verlangen, sagen die Proletarier letztendlich zu den Kapitalisten: „Ihr braucht uns, ohne uns gibt’s keinen Mehrwert, kein Kapital!“ Das Kapital antwortet, dass es sich das Überleben des Proletariats nicht leisten könne und stellt klar, dass ein (grosser) Teil desselben (hinsichtlich seines Werts) nutzlos ist und, noch viel wichtiger, dass die erwünschte Erholung keine Reintegration dieses überflüssigen Teils des Proletariats beinhalte; dies bedeutet, dass diese Proletarier strukturell eine überflüssige Bevölkerungsschicht darstellen. Historisch betrachtet ergibt sich, dass die Lohnfrage einerseits nötig wird, andererseits in eine (strukturelle, nicht zyklische) Sackgasse führt. Der Aufstand dieses somit zukunftslosen Überschusses ist mit der klarsten und brutalsten Form kapitalistischer Herrschaft konfrontiert, der Polizei. Es ist genau die Tatsache, dass der Ausgang der Krise, vom kapitalistischen Standpunkt aus, ohne diese überflüssige proletarische Bevölkerung geplant wird, die dazu führt, dass die Polizei zur allgemeinen Form gegenwärtiger kapitalistischer Herrschaft wird.

Proletarier überall auf der Welt erleben ihre prekäre Situation als langsames Ersticken, dessen Kontext durch Armut und Ghettoisierung definiert wird. Zu den frappantesten Beispielen gehört Frontex (die EU-Grenzpolizei), die Militär- und Polizeipräsenz an der amerikanischen Grenze zu Mexiko, die Mauer in Palästina, die Bewachung von Lagerarbeitern in China, die Gated Communities in Lateinamerika, und deren Gegenstück, die Favelas, grossflächige Slums, und natürlich die griechische Version dieser Situation, der 12.5 km lange Zaun an der Grenze zur Türkei. Der ganze Planet wird langsam aber sicher zu einem von der Apartheid regierten Raum; für die Arbeiterklasse werden moderne Bantustans konstruiert. Diese urbane Repression lässt die Proletarier langsam ersticken und negiert eine grundsätzliche kapitalistische Bedingung, der freie Verkauf der Arbeitskraft. In Kairo wurde diese Art urbaner Planung in den letzten zehn Jahren schnellen Schrittes realisiert. Die Diktatur von Wert und Wirtschaft als ein ganzes in allen Regionen Afrikas und des Mittleren Ostens, in denen ein proletarischer Aufstand Tatsache geworden ist, hat die politische Form einer diktatorischen Demokratie. Der Grund, weshalb diese Aufstände die Kapitalisten in aller Welt beunruhigt haben, ist die Tatsache, dass die demokratische Diktatur, Totalitarismus, mittlerweile auch in den stärker entwickelten Ländern zur Fantasie der Bourgeoisie geworden ist, denn dies scheint der einzige Weg zu sein, die zweite Phase der Restrukturierung durchzusetzen.

Die Demonstrationen und Aufstände gingen in all diesen Ländern vom Bereich der Reproduktion aus und die Frage ist, ob der Aufruhr auch den Bereich der Wertproduktion, das Epizentrum des Kapitalismus’, berühren wird. Die Streiks, die auf den Sturz des sozialistischen Diktators Mubarak folgten, scheinen in diese Richtung zu zeigen und die Kapitalisten schauen eifrig auf diesen Teil der Welt, während sie den Finger auf dem Abzug halten, denn „El Dorados“ verwandelten sich plötzlich in Fallen für das Kapital in unbeständigen Regionen, deren Zukunft höchst unsicher ist. Aus dem „grossen Wettbewerbsvorteil“ wurde, fast über Nacht, „ein unkontrollierbares Risiko“. Die Zuliefererbetriebe, der Tourismus, der Bausektor, die Textilindustrie, aber allen voran die Erdölindustrie und die Handelswege (der Suezkanal und der Golf) sind nun mit dem Feuer des proletarischen Aufstands konfrontiert. Nach Tunesien, Ägypten und Libyen, wo der Aufstand immer noch andauert, werden nun in Bahrain, Jemen, Iran, Irak und Algerien Proletarier ermordet mit dem Ziel, den Aufstand zu verhindern.

Auch das Regime in Griechenland versucht, proaktiv gegen die aufkommende Revolte vorzugehen: einerseits bereitet es sich auf die formelle Aufzwingung irgendeiner Form von Diktatur vor (vielleicht in Form von Wahlen) und andererseits bemüht es sich, die Reaktionen in populistisch-nationalistische rechte oder (als zweites Szenario) linke Bahnen zu lenken. Die Funktionäre des globalen Finanzkapitals, die temporär die griechische Staatsmacht innehaben, versuchen jetzt schnell, staatliches Eigentum zu verschachern, nachdem sie erfolgreich die Löhne gesenkt haben. Dieser Ausverkauf ist nichts anderes als der Versuch, Kapital zu verwerten, das momentan (hauptsächlich) im griechischen und europäischen Finanzsystem eingeklemmt und unmittelbar von massiver Entwertung bedroht ist. Die Proletarier hingegen stellen sich gegen diesen Ausverkauf, denn sie verstehen, dass dieser eine noch grössere indirekte Lohnsenkung und eine Verschlechterung der allgemeinen Lebensbedingungen bedeuten würde; sie weigern sich, Fahrscheine und Maut zu bezahlen, sie besetzen Gebäude, sie versuchen, die Wirkungen der Krise zu verringern, indem sie so viel Lärm wie möglich machen, bis jetzt jedoch nur in der Sphäre der Zirkulation und der Reproduktion. Die Streiks in den Sektoren, die von der Restrukturierung betroffen sind, sind der Intensität des Angriffs nicht gewachsen; sie sind nichts weiter als die Aufwendung der letzten Vermittlungskapazitäten der Gewerkschaften.

Beide wahrscheinlichen Strategien der griechischen Bourgeoisie sind ambivalent. Die Aufzwingung einer Diktatur in Griechenland wird womöglich den Virus der Rebellion dazu bringen, das Mittelmeer zu durchqueren, mit allen Folgen, die so was für die anderen europäischen Länder hätte. Die Verlangsamung der Restrukturierung beinhaltet hingegen das Risiko, die Beteiligung des griechischen Staats am politisch vereinigten Europa in Frage zu stellen, was ihn in die dritte Liga des Kapitals absteigen liesse. Eine solche Entwicklung wäre eine grosse Gefahr für die Interessen des grössten Teils der griechischen Bourgeoisie.

Für die Proletarier in Griechenland gibt es nur einen Weg, egal welches Szenario realisiert wird, nämlich die stetige Radikalisierung der Klassenkämpfe. Wahrscheinlich werden die Gewerkschaften nicht so schnell wieder zu einem 24-stündigen Generalstreik wie heute aufrufen, doch die Klassenkämpfe werden mit der Zeit an immer mehr Fronten stattfinden; und der Ausbruch des Aufstands kann nicht mehr lange hinausgeschoben werden. Die Nachfrage-orientierten Kämpfe des Proletariats, die den Fokus auf die Löhne und den Widerstand gegen die allgemeine Verschlechterung der Lebensbedingungen richten, werden, aufgrund ihrer Entwicklung und ihres objektiven Scheiterns, zu einem Bruch derselben mit ihrem Inhalt, den entsprechenden Forderungen, führen. Dieser Bruch wurde in Fällen wie dem von Keratea bereits vorweggenommen und er wird in allen Konflikten als eindeutiges Ereignis erscheinen, wo immer es auch sein mag. Die Natur des Bruches macht die politische Vereinigung der kämpfenden Proletarier, und somit eine effektive Vermittlung in den Konflikten unmöglich. Die Repression, mit welcher die „Wir bezahlen eure Krise nicht“-Bewegung vermutlich konfrontiert sein wird, könnte den Konflikt zu einem Punkt führen, wo die blosse Existenz der Transportmittel in Gefahr ist. Die Entwicklung der Dynamiken solcher Brüche kann niemals durch „Errungenschaften der Arbeiterklasse“ aufgehalten oder stabilisiert werden; es kann nur der Beginn sein eines historischen revolutionären Prozesses.

Harold Pinter (a řekl to už v únoru 2003)

V bodě dějin, v němž se právě nacházíme, se rozpor kapitálu stává stále zřejmějším na celém světě. Mezi proletáři kolem světa to vře, neboť jejich vlastní reprodukce je čím dál tím obtížnější. A jelikož pro proletáře je již složité pokračovat ve svých životech, je to sám kapitál jakožto vykořisťovatelský vztah, kdo se dostal do reprodukční krize. Současné boje proletářů jsou projevem dnešní podoby tohoto vztahu vykořisťování.

V Číně, kde ekonomika pořád ještě velmi rychle roste, za poslední rok narůstají všemožné rozpory. Běžné jsou střety pracujících s policií, a to z několika důvodů: protože požadují zvýšení velice nízkých mezd (na nichž je založen strmý hospodářský růst), protože chtějí zabránit ohrazování půdy na vesnicích, protože chtějí odstupné pro propuštěné dělníky, protože jsou proti nedostatečnosti systému zdravotnictví, který vede k vysoké úmrtnosti dětí. V USA, které zažívají historicky nejnižší počet dělnických bojů s požadavky, tisíce lidí bez domova a bez práce obsazují prázdné domy zabavené bankami a studenti okupují univerzity v Kalifornii a New Yorku, přičemž na transparentech mají napsáno: Rozhodli jsme se, že nezemřeme. Takto se dožadují toho, co se až donedávna považovalo za jisté – možnosti dál studovat. Reprodukce svého života se dožadují (samozřejmě z mnohem horší pozice uvalené hierarchií kapitalistických států) proletáři v Jihoafrické republice a Alžírsku, přičemž se bijí s policií, protože ještě pořád nemají tekoucí vodu nebo elektřinu a jsou nuceni žít ve slumech; stejně tak v Indii, protože se náhle zvýší cena chleba a oni umírají hladem. Loni ve Španělsku dělníci z loděnic, které se zavírají, zapalovali policejní auta; v Jižní Koreji rovněž propuštění dělníci dva a půl měsíce okupují továrny a rvou se s policií; v Bangladéši se zase propuštění dělníci střetávají s policií a zapalují továrny. Ve Francii a Belgii propuštění pracující unášejí své šéfy, umísťují výbušniny do továren a vyhrožují, že je vyhodí do povětří, pokud nedostanou odstupné. V Indii a Číně při konfliktech své šéfy zabíjí kvůli tisícům chystaných výpovědí. V této fázi dějin jsou proletářské boje objektivně boji za prosazení reprodukce samotného života.

Zároveň nabírá na obrátkách restrukturalizace pracovně-právních vztahů a prekérnost je dnes pro každého převládající situací. Prekérnost se projevuje těmi nejhoršími podmínkami: 43 sebevražd zaměstnanců France Telecom během dvou let, ale také 1 000 000 nezaměstnaných v USA, kteří zoufale čekají, zda Obama znovu prodlouží podporu v nezaměstnanosti, která končí v dubnu, nebo jim nezbude už vůbec nic. Počty nezaměstnaných ve většině zemí rychle rostou a dosahují rekordů nevídaných v kterémkoli dřívějším období dějin.

Ve fázi dějin, v níž se nalézáme, má kapitál proletariátu víc než dost. Kapitál jej nemůže efektivně vykořisťovat, čili nemůže produkovat tak velký zisk, aby ho část mohl znovu vložit do ziskových investic. To je podstatou každé kapitalistické krize, bez ohledu na to, jakou podobu nabere. Současná forma krize objektivně staví reprodukci proletářů do centra rozporu. Krize, která se nejprve objevila jako dlužní krize proletářských domácností v USA, se již přeměnila v dlužní krizi států a je možné, že se změní v krizi monetární, tedy v dlužní krizi velkých zemí se silnými měnami nebo celých bloků kapitalistických států, jako je třeba Evropská unie. Dlužní krize nutí kapitál k jediné volbě, kterou momentálně má, což znamená pokračovat ve strategii, která tuto krizi vytvořila: všemožně dál snižovat mzdy a sociální dávky. Jinou možnost kapitál nemá, protože dlužní krize je výsledkem globalizace a restrukturalizace kapitalistického vztahu, z níž již není návratu zpět. Z hlediska proletariátu: „Polapeni v pevném sevření konkurence, která může snižovat ceny jen snižováním mezd, a v nevolnickém vztahu k dluhu, který se pro život stal stejně nepostradatelným jako příjem, mají námezdně pracující navrch ještě vyhlídku, že budou tyranizováni na své vlastní náklady, neboť úspory instrumentalizované burzovními financemi, úspory, které se dožadují splácení bez konce, jsou jejich vlastní“ (Le Monde diplomatique, březen 2008). Z hlediska kapitálu se jedná o neúnavné hledání co nejnižší ceny pracovní síly po celé planetě. To má ale svoji mez, kterou je existence a reprodukce pracovní síly, neboť ta je v každém kapitalistickém státě definována společensky.

Kapitál je nucen snažit se o vyřešení krize ničením fixního kapitálu (budovy, stroje, infrastruktura) a variabilního kapitálu (lidé), aby tak obnovil podmínky pro svoji reprodukci. Momentálně to ale není schopen provést svým jediným přímo účinným způsobem: všeobecnou, globální válkou. Prozatím se tak nevyhnutelně prohlubuje restrukturalizace. Snižování mezd roste do té míry, že minimální mzda a podpora v nezaměstnanosti mají tendenci být stejné, což ústí v explozivní růst zadlužení dalších a dalších proletářů. Množí se privatizace reprodukčních sektorů (zdravotnictví, školství, sociální pojištění), nezaměstnaní mají stále nižší podpory a jsou tlačeni do otrockých pracovních podmínek se mzdami pod úrovní reprodukce. Současné dějinné období dosahuje svých mezí. Proto stát umísťuje policejní stráže před školy ve Francii nebo do škol v USA, aby zatýkaly neukázněné studenty. Represe je dnes jedinou cestou kapitálu jak z toho ven, což znamená, že z krize nemá absolutně žádnou cestu ven. Evidentní je to v případech přírodních katastrof jako Haiti a Čile. V takových případech je kapitalistický systém přímo zpochybňován proletáři, kteří dočasně nejsou schopni být pracovní silou, a proto organizují vyvlastňování zboží a používají ho podle svých potřeb, aby přežili; a jediným způsobem jak uchovat kapitalistické vlastnictví je nasazení vojenského násilí. Zavádějí se noční zákazy vycházení a nepokryté vraždy (Haiti) nebo dochází k věznění bez soudu (Čile) a najednou život vypadá jako život vězňů v koncentračních táborech – podobá se životu ilegálních přistěhovalců, kteří po tisících živoří uvězněni na hranicích každého kapitalistického státu.

Útok kapitálu proti části pracující třídy v Řecku je jedním z aspektů této krize reprodukce kapitalistických vztahů. Z mnoha důvodů je dnes Řecko v oku hurikánu dlužní krize. Tím nejdůležitějším je, že ta nejprekérnější část proletariátu se nám všem známým způsobem vzbouřila v prosinci 2008. Řecko je experimentální laboratoří pro kapitál naprosto nezbytné nové fáze globální restrukturalizace. Jak již se stalo mnohokrát v minulosti, buržoazní třída v Řecku žádá o pomoc mocnější buržoazní třídy, aby prosadila novou podobu vykořisťování (hned na začátku vláda ohlásila vyšší státní dluh než vláda minulá, aby urychlila zavedení Stabilizačního programu), ale i sama buržoazie je v centru globální krize. Celý mezinárodní ekonomický tisk čeká, jaká bude reakce proletariátu tady v Řecku, aby pak mohl zhodnotit situaci mezinárodně. Obrovské spousty věřitelských žraloků navzájem soupeří o to, kdo půjčí řeckému státu, a bude ho tedy v budoucnu kontrolovat a s ním i podobu a intenzitu vykořisťování místního proletariátu. Vytváření Evropského měnového fondu podle norem MMF jasně ukazuje, že rozpor konkurence mezi kapitály lze dnes dočasně vyřešit, ale ukazuje také, že nezáleží na tom, kdo proletariátu šéfuje.

Všechny pokusy líčit situaci v lepších barvách, než jaké skutečně má, se jen hroutí do propasti bezvýznamnosti. Jakákoli snaha prezentovat restrukturalizaci jako útok Němců proti Řecku je dobrá leda tak pro béčkové televizní stanice, ačkoli SYRIZA¹ se ji snaží prosazovat, když hlásá nesmysly o „posvátných penězích“ na odškodnění za okupaci nacistickým Německem. Nutně se mobilizuje orwellovská masmediální propaganda a restrukturalizace je vykládána jako přírodní katastrofa. Momentálně je tato propaganda částečně úspěšná. Někteří úředníci a dělníci v soukromém sektoru vítají snižování platů zaměstnanců ve veřejném sektoru. Zaměstnanci veřejného sektoru jsou zase rozděleni otázkou, kdo má „opravdu nějaká privilegia“ a kdo ne. To vše má ale svoji dobu trvanlivosti. Pokud někoho zajímá, co to znamená mít privilegia, můžete se optat propuštěných z Olympic Airways, kteří obsadili Státní účetní úřad, zatímco ještě před 15 dny uznávali „obtížný a poměrně náročný program ministerstva,“ když je náměstek ministra ignoroval poté, co škemrali o schůzku s ním. Na dopady pokusů o restrukturalizaci na každodenní život se rovněž můžete zeptat pracujících z Národního tiskového úřadu, kteří, když si přečetli text zákona o úsporném plánu a uvědomili si, že přijdou o 30% svého příjmu, rozhodli se obsadit budovu, ve které pracují, aby zabránili vytištění úředního věstníku! Můžete se jich přeptat i na úlohu jejich odborových předáků, kteří okupaci ukončili, protože ústně „od vlády dostali slib“, že zákon pozmění oběžníkem!

Situaci není jak zlepšit. Nakolik ceremoniální demonstrace svolávané levičáky zůstávají jen ceremoniálními demonstracemi, nevedou nikam jinam než do slepé uličky. Stojíme před demaskováním skutečnosti ze závojů politiky. Kameny, které jsme házeli minulý pátek 5. 3. a které pokryly oblohu, je nedonutí, aby nám naslouchali. Až víc a víc nezaměstnaných lidí bude okupovat budovy a policie proti nim bude zasahovat, až se víc a víc prekérních pracujících/nezaměstnaných bude při sebemenší příležitosti střetat s represivními silami, až bude sociální chaos mít tendenci sám se organizovat a bude nabírat podobu třídní revolty, pak moderátorům televizních zpráv zmrzne úsměv na rtech a střetnutí se přiblíží míře násilí, které se za mnoho let naakumulovalo díky akumulaci kapitálu a vyvlastňování života proletářů.

„To, co se zítra odehraje v dějinách, lze přirovnat pouze k velkým geologickým katastrofám, které mění tvář Země…“

Victor Serge

agenti chaosu

Vaikka valtio ja spektaakkeli yrittivät pelkistää joulukuun 2008 tapahtumat ”nuorisomellakoiksi”, joissa nuorten iälle ominainen herkkyys oikeuttaa reaktion aikuisten maailmaa vastaan, niin nämä ovat tärkeimpiä historiallisia tapahtumia Kreikassa viimeiseen 35:en vuoteen. Joulukuussa pieni osa tällä maailmankolkalla elävästä työväenluokasta kapinoi. Toiminnallaan se kritisoi nykyisiä sosiaalisia suhteita, työtä, tavaraa, valtiota. Tämä tuhoava ja samalla luova kritiikki oli antikapitalistista, ei reformistista; se ilmaisi tarvetta päästä eroon kapitalistisista suhteista.

”Muista, muista 6. joulukuuta” kuului eräs iskulause eräässä Ateenan seinässä. Siitä yöstä alkaen nuorten (ja muidenkin) proletaarien joukon toiminta puhui: se hyökkäsi kyttiä ja poliisiasemia vastaan, sytytti pankkeja tuleen, tuhosi ja ryösti tavarataloja, vandalisoi ministeriöitä, valtasi yliopistoja, kaupungintaloja ja muita julkisia rakennuksia. Hyökkäykset kalliita kauppoja vastaan alkoivat heti ensimmäisenä yönä; yhteys 15-vuotiaan pojan murhan ja pääoman ylimielisyyden välillä tuotiin esille suoraan ja selkeästi. Autokauppoja, liikennevaloja, pysäkkejä, siis kaupunkiliikenteen eri puolia vastaan hyökättiin säännöllisesti. Pankit, jotka symbolisoivat rahan ylivaltaa ihmisten tarpeisiin nähden ja edustavat sitä kaupunkitilassa, joutuivat raivokkaiden hyökkäysten kohteeksi; kapinan ensimmäisten päivien aikana niitä yritettiin polttaa vähän väliä.

Kaduilla oli koululaisia, heidän joukossaan monia toisen polven maahanmuuttajia, yliopisto-opiskelijoita, nuoria työläisiä ja työttömiä, paikallisia ja maahanmuuttajia, ”ryysy”köyhälistöä ja joitain ”vakituisia” työläisiä. Maailmanlaajuisen kapitalismin kriisin valjetessa kapina osoitti ”nuorten selkeän käsityksen siitä, että heidän tulevaisuutensa on ryöstetty jo etukäteen” (kuten Mike Davis sanoi haastattelussa kreikkalaiselle päivälehdelle [1]). Se ei ollut poliisiväkivallan tai repression vastainen liike. Se, että proletaarien hyökkäys kohdistui repression voimiin, voidaan ymmärtää, jos merkityksettömän kytän laukaus nähdään oikeassa valossaan: ilmaisuna valtion toimimisesta yhä kurinpidollisemmalla tavalla proletariaattia vastaan, jonka uusintaminen [2] käy yhä vaikeammaksi nykypäivän kapitalistisessa maailmassa. Se ei myöskään ollut hallituksen vastainen liike. Kapinallisten toiminta, jonka lähtökohtana oli nykypäivän paska elämä [3], suuntautui kapitalistisen maailman tulevaisuutta vastaan.

read the rest at http://korpi.wordpress.com/2010/04/23/joulukuu-2008-kreikka/

Ačkoli se stát a spektákl snažily události prosince 2008 snížit na „nepokoje mládeže“, jejímuž věku vlastní citlivost ospravedlňuje její reakci na svět dospělých, jsou tyto události nejdůležitějšími historickými událostmi za posledních 35 let v Řecku. V prosinci se totiž vzbouřila menšina dělnické třídy, která žije v jednom malém koutě světa. Svými činy kritizovala soudobé společenské vztahy, práci, komoditu, stát. Tato destruktivní a zároveň kreativní kritika byla antikapitalistická a nikoli reformátorská. Byla výrazem potřeby překonat kapitalistické vztahy.

„Pomni, pomni 6. prosinec,“ hlásalo heslo na jedné aténské zdi. Od té noci hovořily skutky masy mladých (ale nejen) proletářů: útočili na policajty a policejní stanice, zapalovali banky, rozbíjeli a rabovali obchodní domy, pustošili ministerstva, okupovali univerzity, radnice a další veřejné budovy. Na drahé obchody se začalo útočit hned od první noci: přímo a explicitně tak byla vyslovena spojnice mezi vraždou 15letého chlapce a arogancí kapitálu. Běžně docházelo k útokům na prodejny automobilů, semafory, autobusové zastávky, tedy na aspekty oběhu ve městě. Útoky proti bankám, které v prostoru města symbolizují a teritorializují nadvládu peněz nad potřebami lidí, byly zuřivé; během prvních dní vzpoury neustále docházelo k pokusům o jejich zapalování.

Na ulicích byli školáci, mezi nimi nějací ti imigranti z druhé generace, vysokoškoláci, mladí dělníci a nezaměstnaní, „lumpen“ proletáři a jen málo „stabilních“ pracujících. S příchodem kapitalistické krize rebelie ukázala, že „mladí lidé velmi dobře chápou, že jejich budoucnost již byla předem vypleněna“ (jak řekl Mike Davis v rozhovoru pro jeden řecký deník[1]). Nebylo to hnutí proti policejní brutalitě nebo represi. Že se represe stala terčem proletářského útoku, je pochopitelné, vidíme-li za výstřelem jednoho bezvýznamného policajta jeho skutečnou podstatu: projev stále disciplinárnějších zásahů státu proti proletariátu, jehož reprodukce je v dnešním kapitalistickém světě čím dál tím obtížnější. Nebylo to ani hnutí proti vládě. Činy povstalců vycházely z dnešního života na hovno[2] a směřovaly proti budoucnosti kapitalistického světa.

Nelze se nepodívat na to, jak konkrétní geografie města v centru Atén přispěla k tomu, že se během revolty spojily dvě části proletariátu, když se padla zeď mezi čtvrtí „permanentních buřičů“ a čtvrtí přistěhovalců. Bulvár Patision zase jednou sehrál svoji historickou úlohu, kterou je úloha bulváru třídních bojů. Leží v zeměpisném trojúhelníku, jehož strany odpovídají třem světům. Exarchia je územím probíhající „občanské války o nízké intenzitě“, kterou se, jak se zdá, již dlouho vyznačuje vztah mezi policií a různými vrstvami mládeže (Mike Davis). Je to čtvrť kontrakultury a několika podob subkultury, ale také oblast, kde cirkulují a kvasí radikální (nebo méně radikální) politické myšlenky. Vypadá jako „galská vesnice“ v metropoli komodity a bezpečnosti. Historicky je „laboratoří“ podvratného chování a terénem intenzivních sociálních konfliktů. Přistěhovalecká čtvrť, která se nachází kolem náměstí Omonia a ulice Peiraius, je místem, kde se v posledních letech shromažďují ty nedegradovanější části multinacionálního proletariátu. Na třetí straně leží zóna ulice Ermou-náměstí Syntagma-distrikt Kolonaki. To jsou oblasti bohatství a státní moci; skutečnost, že se nalézají vedle vyvrhelů a nedisciplinovaných je provokativní. Blízkost těchto oblastí díky neschopnosti řeckého státu aplikovat politiku „modernizace“ a sterilizace městského centra (na rozdíl od mnoha evropských metropolí) vytváří hořlavou směs, která v prosinci vzplála. Během výbuchu se setkaly různé aspekty reakcí na devalorizaci a prekarizaci života. Proto byla revolta rozptýlená, požár se šířil a hrozil pohltit velkou část země. Zatímco stát žadonil o poklidné a symbolické protesty, buřiči kolem svých čtvrtí hledali státní budovy, které by obsadili nebo napadli. Všemožně se snažili deklarovat, že nepřítel je všude.

„Jsme obrazem budoucnosti“ (heslo na zdi)

Historický význam prosince spočívá v tom, že činy, z nichž sestával, vytvářejí potřebu překonat obsah proletářské kritiky světa. Prosinec je současnou krizí reprodukce kapitalistického vztahu, jelikož kompozice a akce povstalců jsou příznačné pro slepou uličku kapitalistické společnosti. Povstalci, ať už jim kapitál říká jakkoli (školáci nebo vysokoškoláci, mladí prekérní dělníci, přistěhovalci), jsou proletáři, jimž kapitál zjevně není ochoten zaručit budoucnost. Jejich „no future“ situace ohrožuje zbytek proletariátu a zároveň samotný kapitál jako vztah.

Prosincové destruktivní činy byly sociální a difuzní. Kdyby historicky tyto činy mohly pokračovat a šířit se, pak by byla nastolena otázka zrušení kapitálu proletariátem. V tomto smyslu prosinec ukázal, že zrušení kapitálu je v budoucnu možné; představoval rozchod s historickou minulostí třídních bojů. Zrušení kapitálu čili zrušení tříd a tudíž také zrušení proletariátu a produkce nových bezprostředních společenských vztahů mezi jedinci, to je komunismus. Produkce nového světa je nutně výsledkem zničení toho starého. A v tom spočívá obraz budoucnosti, jenž v sobě prosinec nesl: jedině destrukce budov, výrobních prostředků, distribučních sítí, každé situace a místa, které zachovávají kapitál, může vytvořit podmínky, které si vynutí komunismus. Teprve tehdy, až bude každodenní činnost neoddělitelná od činnosti povstalecké, objeví se příležitost ke zrušení tříd, tedy ke zrušení práce a hodnoty. Dělbu času na práci a další aktivity i dělbu prostoru na výrobní a reprodukční lze zpochybnit pouze zničením městského prostoru. Jak v 19. století napsal Marx v Grundrisse: „Vztahy mezi jedinci se pojí s věcmi, protože směnná hodnota je přirozeně materiální.“ Rušení hodnoty nutně začne ničením věcí. Až se tato destrukce stane natolik všeobecnou, že proletariát bude muset hledat způsob jak žít, aniž by dál byl proletariátem, teprve pak vyvstane možnost komunismu. Komunismus není o „přivlastnění si veřejných míst“ nebo „rozdělování všem“ produktů, které byly vyrobeny v rámci kapitálu, či o „samosprávě“ továren, které nemohou být ničím jiným než místy, kde se produkuje hodnota. Stejně tak není jen „násilím“, „konfrontací se státem“ nebo „ničením budov“. Nové vztahy jsou generalizací komunistických opatření, které je třeba přijmout, protože jsou nutné jak pro pokračování boje, tak pokračování života. Komunizace je pojítkem všech komunistických praktik, které jsou výsledkem potřeb konfliktu s kapitálem, a jejich generalizací až do bodu, odkud už nebude návratu. Historickým výsledkem této procedury je komunismus: nikoli „samospráva výroby“, ale zrušení dělby života na výrobu a reprodukci. Nikoli „přivlastnění si veřejných míst“, ale zrušení dělítek uvalovaných městským prostorem. Prosincová revolta ukázala směrem k budoucnosti, ale zastavila se. Po vzpouře se obsah třídního boje transformoval a vrátil se k požadavkům[3]. Když se v průběhu proletářských bojů neztotožní přežití s pokračováním boje proti všem formám kapitálu, zajisté dojde k nové transformaci kapitálu jako společenského vztahu, ale tyto boje jsou odsouzeny k porážce při zachování svých práv v rámci kapitálu. Komunizace není obranou alternativního způsobu organizace života; komunizace nebrání; komunizace jde pořád dál. Komunizace není nic než kritika revoluce samotné, čili revoluce proti jejímu zpomalování (které je kontrarevolucí); revoluce v revoluci.

„Zpět do normálu? Ani kdybyste po nás stříleli“ (heslo na zdi)

Jde-li o zrušení kapitálu, pak líčení prosincové revolty musí přezkoumat, co proletáři všech genderů dělali, jaké byly meze jejich konání a čeho jsou schopni do budoucna.

Akcemi, které navzdory svým rozporům ukazovaly směrem k novému světu, byly útoky proti budovám a obchodům a rabování komodit, protiodborová praxe, která se projevila při okupaci GSEE a divoké útoky školáků na policejní stanice. Tyto akce jsou důležité, protože nic nepožadují. Stejně důležitá byla značná účast přistěhovalců, která naznačuje, že dělítka mezi proletáři se zpochybňují jedině tehdy, když boj jde proti kapitálu. Budeme se zabývat úlohou „antiautoritářské/anarchistické scény“, neboť speciálně přispěla k prosincovému hnutí, ale také tématem sociálního násilí, protože má obzvláštní význam. Historické mezi prosincové vzpoury a jejím perspektivám v budoucnosti je věnována zvláštní část na konci textu.

„Ničí nám život; my zničíme všechno, co nám brání uchopit náš život do vlastních rukou“ (heslo na zdi)

Povstalí proletáři nepřišli s žádnými požadavky, nic nežádali, neboť „každodenně zažívají a tudíž jsou si i vědomi odmítání vládnoucí třídy splnit takové požadavky,“ říkal jeden leták z obsazené ASOEE. Prosincové dny jasně ukázaly, že kapitalistická krize je rovněž krizí politiky. Povstalci ničili nebo okupovali státní budovy, čili budovy kolektivního kapitalisty a mechanismu společenské reprodukce, s nímž by se v boji za požadavky snažili o kompromis. Jejich útoky proti veřejným budovám byly absencí požadavků. „Nejskandálnější je samozřejmě tato absence reformních požadavků (a tedy jakékoli konvenční rukověti ke zvládání protestů) a ne Molotovovy koktejly nebo rozbité výlohy obchodů,“ řekl Mike Davis v tom stejném rozhovoru.

Nesjednatelný charakter prosince představuje rozchod s masivním a dlouhodobým studentským hnutím z let 2006-07, které je historickým pozadím vzpoury. Tehdy se vzbouřila specifická část mladých proletářů, vysokoškolští studenti, což má v Řecku velkou důležitost.[4] Bylo to hnutí proti zablokování reprodukce (budoucí) kvalifikované pracovní síly. Navzdory vnitřním rozporům a konfliktům ale studentské hnutí bylo bojem za požadavky (dožadovalo se lepší pozice na trhu práce pro kvalifikované pracující). Jelikož jsme byli součástí tohoto hnutí a před námi stálo rozšíření jeho slabiny ven z vysoké školy, byli jsme přesvědčeni, že specifické požadavky mohou být politickým nástrojem pro zpochybnění dělítek uvnitř dělnické třídy. Jelikož jsme zažívali – každý z nás jinak – útok na podmínky naší reprodukce (zásadní aspekt kapitalistické restrukturalizace), věřili jsme, že tuto roli sehraje požadavek „sociální mzdy“ a tak jsme ho v hnutí konkretizovali jako požadavek na mzdu za školní práci. Jednalo se o jeden z těch požadavků, které vyjadřovaly opozici dělnické třídy vůči tendenci kapitálu – v současném dějinném údobí – redukovat nepřímou mzdu seškrtáváním sociálních dávek a stále silnějším tlakem na bezprostřední podřízení reprodukce pracovní síly námezdnímu vztahu. Naším cílem bylo zdůraznit, že činnosti nenámezdních částí dělnické třídy – u každé z jiných důvodů – jsou prací v tom smyslu, že reprodukují kapitál jako společenský vztah. Domnívali jsme se tedy, že požadavek „sociální mzdy“ nastolí téma zlepšení pozice studentů, nezaměstnaných, žen v domácnosti a obecně všech, kdo nejsou na trhu práce, a vyústí ve schopnost nás, všech námezdně pracujících společně, zpochybnit kapitál jako společenský vztah z lepší pozice. Snažili jsme se jej tedy v hnutí navrhovat jako podvratný požadavek. Jednalo se o rozpor, který jsme dokázali pochopit až po prosinci. Pozitivně na tento požadavek zareagovala jen malá radikální část studentského hnutí. A prosincová revolta nám ukázala důvod proč. Fragmentace proletariátu má historický charakter, a proto se k ní nemůžeme stavět jen jako ke slabosti nebo porážce dělnické třídy. Stejně tak se nemůžeme k předchozí historické situaci dělnické třídy, čili k předchozí podobě kapitálu, stavět jako k vítězství. Proletariát byl po porážce bojů v letech 1960-1970 a kontrarevoluci segmentován do nutně antagonistických kategorií námezdních či nenámezdních částí, jelikož generalizovanou podmínkou, která vládne na trhu práce, je prekérnost. Zevšeobecnění prekérnosti ale nemůže vést k „jednotě prekérních dělníků“, neboť důsledky prekérnosti a hlavně obtížnost, s níž se reprodukují jako dělníci, potvrzují již existující dekompozici dělnické identity, která se odvozuje od časoprostorové fragmentace výroby, kterou přinesla restrukturalizace kapitálu. Kapitalismus je však vztahem mezi dvěma třídami a problém s reprodukcí dělnické třídy, je rovněž problémem kapitálu. Prosincová vzpoura byla prožitou kritikou onoho našeho hlediska, jelikož nám ukázala, že fragmentaci nezpochybňují požadavky, které potvrzují postavení proletáře z předešlého dějinného údobí. Nutně může být zpochybněna pouze ve chvíli povstání: během praktické kritiky samotného kapitálu jako společenského vztahu, jmenovitě kritiky existence proletářů jakožto pracovní síly.

Absence požadavků znamenala převahu neformální podoby organizace na ulicích, podobu skupin přátel nebo gangů. Žádné oficiální výzvy k protestům neexistovaly. Během prvních dní demonstrace v centrech měst jednoduše skýtaly potřebný prostor pro shromáždění destruktivní vůle povstalých proletářů. Ilustrovala to divoká jednoduchost transparentů, na nichž stálo pouze „Vrazi!“, zatímco (velmi zřídkavé) transparenty politických nebo odborových organizací vyjadřovaly jejich potřebu distancovat se od tzv. „slepého“ a „neorientovaného“ násilí. Rebelové své akce organizovali na základě svých bezprostředních vztahů (vztahů, které přesáhly již existující vztahy mezi kámoši) a vzájemné touhy po konkrétní akci. Jelikož takovéto neoficiální skupiny nemají kanceláře, nevydávají politické brožury a nevedou zápisy, jsou odsouzeny ztratit se v anonymitě dějin, a proto je obtížné zaznamenat jejich činy. Jsou oněmi skupinami provokatérů, jejichž akce nejsou kontrolovatelné stranami, jsou hlasy vynalézajícími originální heslo a jsou živly, které tvoří kolektivní subjekt „zakuklence“. Neoficiální skupiny přátel se nehlásí k zodpovědnosti za své skutky, protože jim nejde o získání politického prospěchu; jsou překvapivou postavou, která v události sehraje dominantní úlohu, aby následně zmizela. Od imigrantů z druhé generace až po antiautoritářské/anarchistické kolektivy, které na ulici jednají spíše jako gangy než jako politické organizace, neoficiální skupiny byly během prvních dní prosincové vzpoury díky bezprostředním vztahům mezi svými členy nespornými protagonisty, alespoň co se organizace týče.

Převaha těchto skupin jakožto formy organizace vyústila v cosi velmi specifického: navzdory svému úsilí stát nenalezl žádné představitele povstalců a povětšinou se mu ani žádné nepodařilo vykonstruovat, aby dostal hnutí pod kontrolu. V každém hnutí ohledně momentálních požadavků je onen druh organizace, který vyjadřuje jeho meze. Například stávku organizují odbory či dokonce militantní část dělníků mimo odbory. Obě tyto formy na sebe berou úlohu těch, kdo zajistí, že se dělníci vrátí do práce (občas proti menšině, která nechce). Podobně protest ohledně specifického požadavku organizuje strana nebo politická scéna, jejichž rolí je předně tento požadavek definovat a tedy definovat, co je ve vztahu k tomuto specifickému požadavku v sázce, a pak definovat obsah a dobu vítězství nebo porážky, čili konec boje. V případě prosince existovali různí rekuperátoři, kteří se vedle těch, kdo revoltu zcela odsuzovali, snažili přesvědčovat, že ku prospěchu mohou být jedině politické protesty a požadavky a nikoli tzv. „slepé“ násilí, které se i přes svoji slepotu, jak přiznávali dokonce i levičáci, zaměřovalo na kapitalistické terče. Mediace však nefungovala úspěšně, jelikož povstalci byli proti všem zprostředkovatelům a jednali, odmítajíce jejich roli, jakoby pro ně z kapitalismu nekoukal žádný materiální prospěch.

„Ke zdi, vy mamrdi! Přišli jsme si pro to, co nám patří…“ (název jednoho letáku)

Stejně jako ve všech nedávných proletářských rebeliích (příkladů je mnoho: Watts ’65, Detroit ’67, Boloňa ’77, Los Angeles ’92, Albánie ’97, Argentina 2001, Francie 2005) i v Řecku si proletáři během prosince přivlastňovali to, co se v chaosu vytvořeném nepokoji stalo dostupným. K rabování docházelo hlavně v Aténách, méně v Soluni a ještě méně v provinčních městech. Společně s absencí požadavků bylo tím nejskandálnějším aspektem prosince. Novináři a političtí mediátoři všeho druhu mohli po nějakou dobu „ospravedlňovat“ a tolerovat útoky na policii a vandalismus, ale nikoli tento proletářský výpad proti soukromému vlastnictví. Nicméně když spektákl štědře rozdává přísliby konzumního štěstí, zatímco prostředky k jejich naplnění jsou proletářům odebírány, není nic přirozenějšího než přímé přivlastnění.

V prosincovém rabování důležitou úlohu sehráli přistěhovalci, ale nebyli sami. V mnoha případech školáci, studenti, ale také starší řečtí proletáři využili stoprocentních slev nabízených neschopností státu ochránit soukromé vlastnictví. Samozřejmě, že stát a média se pokoušely rozdělit účastníky nepokojů na demonstrující Řeky a rabující imigranty. Pro spoustu přistěhovalců v Aténách to totiž byl způsob, kterým se zapojili do revolty, jelikož vytíženost policie jim skýtala příležitost přivlastnit si zboží z obchodů v sousedství. Minimálně ve dvou případech se jich najednou odnikud vynořily desítky a vyrabovaly obchody na nákupní ulici. V jiných případech k rabování docházelo za barikádami, v oblastech dočasně osvobozených od policie. Důležité je, že v Aténách se případy rabování objevily ihned po onom policejním výstřelu, během prvního dne vzpoury; od následujícího dne docházelo k rabování i v Soluni. Přivlastňovala se široká paleta komodit: potraviny a další nutné zboží (léky, nábytek, oblečení, palivo), ale také zboží luxusní, aby z něj byla část rozprodána. V některých případech došlo k útokům na bankomaty, ale ty byly neúspěšné. Lidé „zaměstnaní ve zločineckém sektoru“ využili příležitosti k organizovaným útokům na klenotnictví a další luxusní obchody. V několika případech účastníci nepokojů po rabování zničili obchody i komodity, které si nikdo nepřivlastnil. Takto svoji slavnost považovali za završenou. Jejich činy deklarovaly, že: dnes sice používají komodity (ve většině případů připravené o jejich směnnou hodnotu), ale nechtějí, aby zítra existovaly obchody.

Tak, jako každý komunistický krok, který se negeneralizuje, i rabování bylo rozporuplnou praktikou. Škoda způsobená zbožnímu vztahu přivlastňováním si komodit z rozbitých výloh zůstává částečnou. Zbožní vztah nakonec přežívá v osobním vlastnictví nebo opětovném prodeji narabovaných věcí. V obou případech vzpoura naráží na své meze. Přivlastněné zboží se nestává užitečným pro bezprostřední vztahy mezi společenskými jedinci, ale užitnými hodnotami pro každého nezávislého jedince či každou oddělenou komunitu. Nevíme, co přesně se stalo v přistěhovaleckých komunitách. Umíme si s jistotou představit, že se oslavilo několik dní volna, jelikož prodej přivlastněného zboží dočasně eliminoval povinnost pracovat. Rovněž si umíme představit hostiny s ukradeným masem a nápoji a hlučné sešlosti za účelem sledování fotbalových zápasů na „nových“ televizorech stojících na „krásných nakradených“ stolech a už žádné postávání u trafik a obchodů s potravinami, které na náměstí Victoria „nabízejí sledování televize“. Tato posvícení jsou však neúplná; jsou návratem do normálu. Samozřejmě, že byly případy „zlodějů“, kteří rozdávali nakradené zboží, ale bylo jich velice málo a negeneralizovaly se. Tato praxe nebyla nutná pro přežití, spíše se jednalo o rebelskou fiestu. Praxe rabování bude skutečně osvobozující teprve tehdy, až dosáhne své finální destinace: přivlastnit si naši budoucnost vyrabovanou kapitálem.

„Tyto dny patří Alexisovi“ (heslo na zdi)

Neklid se dostal na vyšší rovinu a rozšířil se do aténských předměstí a velkého množství malých provinčních měst a městeček, když v pondělí 8. prosince ráno vstoupili do střetů školáci. Útoků na četné policejní stanice se účastnili i školáci z druhé generace přistěhovalců. Díky neschopnosti státu aplikovat plně separující vzdělávací politiku (řecké a imigrantské děti často sedí ve stejné lavici) a absenci plánované ghettoizace přistěhovalců ve městech – podobné jako třeba ve francouzských městech – tato druhá generace imigrantů stále více interaguje s domácími studenty, protože životní podmínky domácích a přistěhovalců se vzájemně přibližují. Tím se do značné míry vysvětluje jejich spojení během prosincového neklidu.

Ze všech lidí to byli hlavně školáci, kdo cítil, že vražda 15letého dítěte je vraždou jednoho z nich. Je jasné, že si ta děcka velmi dobře uvědomují, jaká je čeká budoucnost. Prohlášení obhájce onoho policejního vraha o tom, že si to dítě smrt zasloužilo, stejně jako sama skutečnost, že si stát za vrahova advokáta zvolil právě tuto konkrétní osobu, představují oficiální stanovisko státu: integrace dnes dosahujeme represivně disciplinárním způsobem. Fakt, že život každého proletáře je v ohrožení, je teď normální. Kromě tlaku rodiny školáci zažívají intenzivnější disciplinování a racionalizaci mechanismů selekce a vyloučení (zákon „proti zakuklencům“, útok na mládežnické subkultury a neustálá policejní šikana na ulicích, řada školských zákonů nebo legislativních návrhů – několik nedávných příkladů: abyste se dnes dostali na vysokou školu, musíte dosáhnout ohodnocení 10; je tu i návrh na brannou povinnost od 18 let). Posledními projevy neklidu ve školství jsou studentské hnutí v letech 2006-07 a 6týdenní stávka učitelů základních škol; jedním z jejich dopadů bylo, že se po roce 2006 objevily „obvyklé“ okupace škol, které v mnoha případech nemají žádné konkrétní požadavky[5]; školáci deklarují, že se jim nelíbí být studenty a obsazováním svých škol nepřímo zkracují délku školního roku.

Určitá praxe školáků během revolty ohlašuje reprodukční krizi kapitalistického systému. Řečtí školáci (nehledě na to, z jaké vrstvy pracující třídy pocházejí) jsou přesvědčeni, že jejich životní podmínky budou horší než životní podmínky jejich rodičů. Budoucí pracující/nezaměstnaní vědí, že z nich v budoucnu bude zcela postradatelná pracovní síla, a tak během revolty odmítají svoji současnou úlohu studentů. Během prvních dní vzpoury se skupiny školáků potloukaly centrem, různými čtvrtěmi a předměstími velkoměst a opravdu hledali policisty. Když je potkali, útočili na ně až do vyčerpání. Neohroženě stáli skutečně jen kousek od policajtů a riskovali, že je zatknou nebo zbijí. Byli opravdu nekontrolovatelní. Absence požadavků se projevovala strašlivými výbuchy proti policejním služebnám, což byla ve srovnání s obsazováním školních budov „upgradovaná“ praktika. Možná, že kombinace naprosté absence požadavků a intenzity násilí proti státu během prvních dní vzpoury je důvodem, proč se následně nerozšířily okupace škol. Jelikož akce školáků neexpandovaly a nestaly se všeobecnými, jejich impuls ustoupil, a tak po všem, co prováděli mimo školu, pro ně bylo těžké vrátit se k tradiční praxi „šprtů“.

„Tyto dny patří i nám“ (z letáku Doupěte albánských přistěhovalců)

Spojení řeckých prekérních proletářů a imigrantů ve vzpouře – přičemž na ty druhé kapitál uvaluje prekérnost tím nejbrutálnějším způsobem – bylo překonáním národních, rasových a náboženských dělítek, které se objevilo i ve Francii během let 2005 a 2006. Tento posun měl velký historický význam. První generace balkánských přistěhovalců, kteří jsou v Řecku od začátku 90. let 20. století, se revolty neúčastnila. Obecně řečeno, tito přistěhovalci byli – do určité míry – integrováni do řecké společnosti. Jejich údělem bylo zastoupit nedostačující sociální stát (zhostili se části reproduktivní práce, jako třeba péče o děti a přestárlé za velice nízkou cenu), zatímco kapitál útočil na přímou i nepřímou mzdu proletářů; nadto byli používáni jako nástroj k tlaku na celou řeckou dělnickou třídu, jelikož jim platili nízké mzdy. Do značné míry jsou zaměstnáváni na „neoficiálním“ trhu práce, který jim skýtá minimální příjem, s nímž vyjdou, a snad i lepší životní podmínky, než jaké mívali v zemích svého původu. Oproti tomu jejich děti, které svůj život začaly v této zemi, zažívají novou bezvýchodnou situaci: jejich život bude přinejlepším podobný životu jejich rodičů, což je pro tuto generaci důvod, aby se bouřila. Tito mladí imigranti chodí do školy, a ačkoli, jak jsme již napsali, nejsou zcela separováni od zbytku studentské populace, čelí rasismu a pohrdání a vědí, že jsou těmi prvními, komu se společenský žebříček uzavírá. Kromě mladých balkánských přistěhovalců, kteří se účastnili divokých protestů školou povinných dětí v různých aténských a soluňských čtvrtích, se skupiny-gangy přistěhovaleckých školáků účastnily také ústředních demonstrací 8. prosince. Soudě podle jejich jednání, nebyli zrovna ochotni střetnout se s policajty. Jejich terči byly hlavně banky a veřejné budovy a někteří z nich nepromeškali příležitost rabovat obchody.

V Aténách se nepokojů účastnili i ti nejnovější a nejzbídačenější imigranti; ti, kteří žijí v ghettech městského centra, ti nadbyteční/vyloučení: Afghánci, Pákistánci a Afričané. Tito proletáři se od první chvíle zapojovali do konfliktů, k nimž docházelo ve středu města, poblíž jejich čtvrtí a během prvních dní prosincové vzpoury vyrabovali spoustu obchodů. Řada se jich účastnila útoku na policejní stanici na náměstí Omonia (která proslula mnoha incidenty s týráním imigrantů).

Samozřejmě, že ke spojení různých částí proletariátu a jejich akcí nedocházelo vždy bez konfliktů. Od prvního dne byla řada imigrantů napadána za pokusy o rabování. Navíc během okupace Národní polytechnické univerzity v Aténách, která po erupci prvních dní hostila mnohé přistěhovalce, docházelo ohledně rabování k ostrým konfliktům mezi některými anarchisty a imigranty. Nemůžeme přehlížet ani tu skutečnost, že v některých případech se konflikty ohledně rabování odehrávaly během bojů proti policii, neboť někteří rabující nepodporovali bitvy, které jim dávaly příležitost přivlastnit si komodity. Někteří účastníci nepokojů si zboží nebrali, ale pálili je, čímž podtrhovali jeho dané chvíli odpovídající užitečnost. Na druhou stranu, spory ohledně rabování se vynořily i v jiných případech, kdy vůbec nešlo o udržení barikády (jako v pondělí 8. prosince). Místo toho, aby napomáhali přivlastňování komodit prováděnému lidmi, kteří je opravdu potřebovali, ti anarchisté, jimž vadili „zloději“, bránili „politickou korektnost“ událostí, takže již přemýšleli a jednali v souladu s názorem, jenž se na tyto události zformuje po skončení vzpoury.

Reakce státu na participaci přistěhovalců na vzpouře byla zcela očekávatelná: represe, „úklidové“ operace, deportace a plány na výstavbu koncentračních táborů. Leč zároveň se zvětšuje vlna přistěhovalectví a řecký stát stojí tváří v tvář velkému množství přebytečných proletářů, kteří vzhledem k jeho zeměpisné poloze nutně putují přes Řecko. Kombinace dusivých životních podmínek těchto „sans papiers“ přistěhovalců a jejich zkušenosti s účastí v prosincových událostech sehraje v brzké budoucnosti důležitou úlohu ve formování třídního boje v Řecku.[6]

„Všeobecné shromáždění povstalých dělníků“ (GSEE)

Obsazení budovy GSEE[7] rozporuplně vyjadřovalo sílu i mez vzpoury. Zprvu se iniciativy chopili radikální odboráři (hlavně zdola organizované odbory kurýrů) a zatímco revolta pokračovala, využili šanci k posílení svých odborů „spektakulární“ akcí. Okupace nicméně vyjadřovala potřebu povstalých proletářů rozšířit vzpouru na pracoviště. Obsazování radnic a dalších státních budov v mnoha městských částech Atén a v dalších provinciích bylo v předchozích dnech výrazem téže potřeby.

Od začátku okupace budovy GSEE byla přítomna radikální tendence složená z prekérních i „stabilních“ proletářů, kteří se stavěli proti odborářům. V okupaci spatřovali jedinou šanci jak nastolit otázku zablokování výrobního sektoru, neboť po 10. prosinci nedošlo k žádné jiné důležité stávce. Samozřejmě, že obě tendence napadaly hlavní řecké byrokratické odbory (GSEE), ale tím shodnost jejich názorů končila. Obhájci autonomního odborářství proti samotnému obsahu rebelie bránili dělnickou identitu a pokoušeli se, i když neúspěšně, zatlačit do pozadí nepracující povstalce účastnící se okupace. Proti sobě stojící tendence dosáhly urovnání (rozporuplného) ve jménu okupace: Všeobecné shromáždění povstalých dělníků.

Samo obsazení GSEE – stejně jako rozpory existující v okupacích v různých čtvrtích – vyneslo na povrch nemožnost rozšíření vzpoury. Do obsazené budovy GSEE zavítalo pár tisíc pracujících a nezaměstnaných a přes pět set lidí se účastnilo shromáždění. V žádném případě však nelze tvrdit, že by třeba jen malá část těchto proletářů podpořila okupaci tak, že by navrhla konkrétní akce na pracovištích. Mnozí z nich tam zašli ze zvědavosti a žádné procedury se neúčastnili. Vlastně se domnívali, že jde o odborovou proceduru čili diskusi o možných požadavcích dělnické třídy a způsobech jak je prosazovat. Jenže právě proto, že okupace neměla žádné požadavky (kromě okamžitého propuštění zadržených povstalců), dovedl tento rozpor mnohokrát diskuse k chaosu. Rovněž se všem organizovaným intervencím na pracovištích (v call centrech a jedné společnosti pro výzkum veřejného mínění) nezdařilo dosáhnout jejich cíle: paralyzovat výrobu.

Okupace budovy GSEE trvala pět dní. Někteří radikální odboráři se ji od druhého dne opakovaně snažili zastavit v rozporu s potřebou většiny okupantů udržet ji v chodu bez jakýchkoli požadavků. Je však pozoruhodné, že v tomto sporu se vyskytli soudruzi, kteří jsou rovněž radikálními odboráři, a přitom obhajovali antiodborovou praxi, tedy pokračování okupace bez požadavků, a zůstali její součástí. Z toho plynou dvě věci: zaprvé, v zásadních chvílích dějin se v praxi ruší vertikální vymezení tendencí hnutí založeného na politických identitách; zadruhé, tyto tendence, jelikož radikální odborářství je teprve v plenkách, netvoří v hnutí konkrétní póly. Právě proto, že se jedná o velice důležitý konflikt, jenž se v budoucnosti zintenzivní, je důležitá jeho existence a ne, jak konkrétní obě strany byly.

Poslední den okupace se konala první solidární akce se zatčenými povstalci. Byl to začátek postrebelského vývoje v Aténách. Ze stovek účastníků vzešlo „otevřené shromáždění solidarity se zatčenými během vzpoury“. Shromáždění bylo aktivní dva a půl měsíce, než zdegenerovalo. Další postrebelský vývoj v Aténách, který se odvozoval od pokusu o vraždu K. Kunevy, rovněž souvisel s okupací GSEE, neboť většina jeho účastníků se potkala již tam. V tomto vývoji se ještě více ozřejmilo konfliktní soužití odborářské a antiodborové tendence. Tendencí, která převládla v okupacích Odborových center, k nimž došlo v Patrasu, Soluni a dalších provinčních městech a maloměstech, byla tendence odborářská, což bylo po skončení vzpoury nevyhnutelné.

„Násilím proti státnímu násilí“ (staré heslo)

Ve srovnání s minulými sociálními hnutími se během prosincových demonstrací nepokojů účastnil mnohem vyšší počet proletářů. V historických podmínkách rebelie lidé používají improvizované zbraně z materiálů, které jsou snadno k sehnání a jejichž užitnost se snadno mění. Chodník je z dlažebních kamenů a opravdu je to chodník, co píše dějiny. Od prvního dne vzpoury řada lidí útočila na policii tak, že lila vodu a házela květináče nebo kusy dřeva z balkonů. Nejrůznější předměty, které dopadaly na hlavy policajtů, manifestovaly vyšší rovinu socializace proletářského násilí. Střety s policií v průběhu vzpoury byly výrazem nenávisti a vzteku namířeným proti tomu nejzjevnějšímu projevu reality jako celku a nikoli jen proti „potenciálním vrahům dětí“. Formou moderního státu, která odpovídá soudobé realitě třídního vztahu, je forma represe: policie. A to proto, že se pro stát historicky stalo velmi obtížným plnit svoji úlohu nositele společenské reprodukce jinak než represivně. Moderní bezpečnostní stát je určen k výkonu specifické funkce společenské reprodukce: funkci disciplinární, funkci surového a násilného vynucování generalizace postavení strastiplnějšího než je postavení „stabilní“ námezdní práce. Jde o vynucování a správu postavení „nadbytečného proletáře“, jedince, jenž se neustále nachází na hranici mezi společenským životem uvnitř práce a chaosem vně práce. Pracovní síla nestojí automaticky tam, kde si širší reprodukce kapitálu žádá. Je třeba ji ukázňovat.

Sociální násilí, jeho míra a obsah jsou vždy projevem již existujícího stupně třídního boje. Stávka, která paralyzuje výrobu, nebo demonstrace, která zablokuje oběh komodit, či obsazení univerzitní budovy studenty nejsou „nenásilnými protesty“. Tato státem vytvořená definice jednoduše vyjadřuje poměr sil ve stávající válce, kterou dennodenně prožíváme: v třídní válce. Když stát říká „nenásilné akce“, má na mysli „tolerovatelné“. Stupeň represivního násilí použitého proti každému sociálnímu hnutí je měrnou jednotkou státní tolerance. Tolerování určitých praktik proletářů je opačnou stranou strachu z jiných proletářských praktik, které dál destabilizují panství kapitálu. Takže v dnešním dějinném údobí, kdy jsou města v plamenech, se demonstraci bez výtržností říká „nenásilná“. Když se všeobecná sociální exploze zdá nebezpečně pravděpodobnou, jedna sektorová stávka se kapitálu jeví jako ráj. Tato situace je však odvislá od několika aspektů třídního boje. V minulosti policie napadala protestující, aniž by používala násilí jako výmluvu. Byli jsme svědky toho, jak policajti zaútočili na zcela neozbrojené učitele, kteří neměli v rukou ani „pouliční zbraně“, a zbili důchodce, kteří jen jedli rohlíky či dokonce kolemjdoucí, kteří již jen svojí přítomností posilovali sociální praktiky na ulici, o jejichž marginalizaci musí stát usilovat.

Na druhou stranu je zřejmé, že demonstrace, která odsuzuje sociální násilí a snaží se před ním chránit (jako třeba demonstrace Komunistické strany Řecka), denuncuje historickou možnost vývoje násilí v projev konfliktu a takto již spolupracuje s policií. A je-li v praxi komunistické strany spolupráce s policií dostatečná leč nepřímá, praxe protestů v sedě před parlamentem, kdy školáci rozdávali policistům květiny (a pečlivě se snažili vůbec nic neblokovat), byla nedostatečnou, ale přímou spoluprací s policií.

V antiautoritářské/anarchistické scéně je díky její historické obeznámenosti s nepokoji a násilnými střety poměrně rozšířený názor, že je třeba pouliční násilí „implantovat“ do sociálních hnutí pomocí exemplárních aktů. Jenže konkrétně v případě prosincové vzpoury se násilí používalo s bezpříkladnou lehkostí. Otázka násilného předvoje nebyla nastolena prakticky, když se na ulicích potkali „novicové“ s „předvojem“. Byla nastolena pouze v hlavách předvojů, a to ve smyslu: „rebelie nás zaskočila“. Jak řekl jeden soudruh na lidovém shromáždění: „Každý věděl, že na pořadu dne je slzný plyn.“ Nebylo třeba násilí propagovat; bylo již součástí sociální dynamiky. Samozřejmě, že v sociálních bojích vždy existují radikální proletářské menšiny. Historicky se však každá akce takovéto minority stává praxí většiny, jestliže plyne z potřeb boje. Nestane-li se všeobecnou, je marginalizována a má sklon stát se fetišem, čímsi odcizeným od boje a jeho stupně. Když rebelie opadá, násilné politické praktiky skupin nebo klik radikálů se nutně vzdalují od sociálního hnutí navracejícího se do normálu. Čím více se prostředky některých tendencí stávají odtržené od potřeb sociálního hnutí, tím více se pro ně tyto prostředky stávají cílem samy o sobě. Hledisko „povstání vždy a všude“ je stejně ahistorické, jako postoj předvoje, jenž přezírá skutečnost, že dějiny nepíší předvoje, ale proletariát. Po prosincové vzpouře se zvýšila frekvence (a smělost, s níž jdou proti státu) avantgardních akcí a je tu tendence, aby se z nich stal modus existence normálnosti. Krom toho generalizace represivní správy znamená, že kapitál nabírá konfliktnější podobu. Proto prostorová uzavřenost nepokojů v rámci exarchijského ghetta napomáhá státu; ten je takto schopen definovat prostorové pole, nositele a obsah konfliktu. Samozřejmě, že rozpoznat hranice mezi sociálním rozměrem a rozměrem politickým antiautoritářské/anarchistické scény je nevyhnutelně nesnadné. Bitky mezi puberťáky a policejními hlídkami v Exarchii nebo házení Molotovových koktejlů po zvláštních jednotkách policie jsou součásti války o nízké intenzitě, která se vede mezi státem a částmi mládeže. Tyto akce jsou však propleteny s „povstaleckou perspektivou“ a mají sklon zakopat se na pozicích „marginální“ vendety mezi anarchisty/antiautoritáři a policií. Ti, kdo se uchylují k násilí hlavně proto, aby propagovali samu násilnou akci – odborníci na násilí – nikdy neunikají leninismu, neboť svojí vlastní akcí nahrazují násilné konání proletariátu (k němuž sami patří). Je úplně jedno, jestli se organizují horizontálně nebo vertikálně. A konečně pro (více či méně oficiální) skupiny radikálů nutně vyvstává otázka obsahu násilí: je-li jejich cílem poškodit prestiž policie, pak stačí, že se předvoje sociálního násilí ozbrojí a utkají se s policií; znamená-li však revoluce vytváření nových vztahů skrze ničení těch starých, pak jedině pokračování sociálního boje – nakolik je historicky možný – může vytvářet podmínky pro překonání kapitálu. Násilné střety s policií nejsou revoluční samy o sobě, stejně jako žádná jiná aktivita. Zůstane-li komunita barikádníků za barikádou a nerozptýlí se v prostoru a čase, uzavře-li se okupace do budovy, pak nemůže být revoluční, ať je sebevíce militantní a radikální. Revoluce to je třída, která ve střetu s kapitálem ruší sama sebe jakožto třídu.

Výsledek tzv. exemplárních aktů, jako jsou činy Revolučního boje a zbytku skupin, které si činí ambice stát se ozbrojeným předvojem hnutí, je přesně opačný (čili uzavření akce v určitých mezích). Po atentátu, jenž Revoluční boj provedl 23. prosince ze střechy antiautoritářského studentského squatu, ale hlavně po útoku 5. ledna v Exarchii, nabyly násilné praktiky rozměrů cizích tomu, co povstalci přes měsíc prožívali. Vojenská akce (která v žádném případě nepřekonala praktiky rozptýlené proletářské gerily a objektivně stála na opačné straně), akce odcizená společenským vztahům, sice může být vojensky efektivní, ale společensky je neužitečná. V míře, v jaké nereprezentuje nikoho kromě svých aktérů, pouze vytváří diváky. Cizí nejen formě, ale také obsahu difuzní gerily povstalců, tzv. ozbrojený předvoj není hnutí nikterak užitečný. Až budou mít pravdu ohledně míry násilí, kterou je třeba použít, bude to jasné všem! Stejně jako některé další frakce neparlamentní levice, které vylezly ze svých děr a oportunisticky se snažily z prosincové revolty vytěžit politickou nadhodnotu, Revoluční boj se pokusil politicky využít ústup rebelie. Revoluční boj vybavený politickým programem použil politických zbraní k propagaci své politiky (prý politiky zbraní). Jedině kontinuita a generalizace proletářského boje až do bodu, kdy se proletáři budou muset ozbrojit, aby mohli bránit boj a své vlastní životy, tvoří podmínku, která nutně přiměje proletariát, aby se ozbrojil a nikoli nabádání ozbrojeného vedení.

„Ani fašismus ani demokracii (?), pryč se státností, ať žije anarchie“ aneb rozporuplná úloha antiautoritářské/anarchistické scény během rebelie

Vně Řecka (hlavně) alternativní média do značné míry prezentovala „antiautoritářskou/anarchistickou scénu“ jako předvoj prosincové revolty. Je pravda, že přínos několika složek této „scény“ (více či méně organizované) byl na počátku vzpoury velice důležitý, neboť jejich pohotové reflexivní reakce na státní represi a obeznámenost s násilnými praktikami jim pomohly zareagovat ihned po vraždě, k níž navíc došlo v Exarchii, aténské „anarchistické čtvrti“. Nicméně v žádném případě nemůže říci, že „rebelii provedli anarchisté“ ani že proporčně byli tou nejdůležitější částí nepokojů od 7. do 10. prosince. Proto převládal dojem, že „všechny předvoje podlehly“ a jako takový byl v příštích dnech vyjadřován na všech shromážděních. Již v polovině ledna byl však tento dojem pohřben a všemožné „předvoje“ se snažily přehnaně zdůrazňovat a často fabrikovat svůj přínos k prosincovým událostem.

Důležitým přínosem antiautoritářů/anarchistů bylo také obsazení univerzitních budov v centrech Atén a Soluně. V Aténách vysokoškolské okupace ve středu města organizovaly iniciativy pro blokování stanic metra a násilné akce proti policii. Obsazování hlavních univerzitních budov je tradiční praxí antiautoritářů/anarchistů. Použita byla i během nepokojů, které následovaly po zavraždění Michalise Kaltezase v roce 1985. Jenže za prosincové vzpoury se tato praxe rozšířila také do dalších řeckých měst, byť sporadicky a méně dynamicky. Důležitým novým aspektem bylo obsazování radnic a dalších veřejných budov, hlavně v oblastech, kde jsou antiautoritářské squaty/doupata. Hlavními cíli těchto okupací byly „pokračování a rozšíření revolty“, potřeba „kontrainformací“ a „vyjádření solidarity“ se zatčenými.

Okupace veřejných budov v různých čtvrtích a předměstích organizovaly solidární aktivity a místní demonstrace (některé z nich násilné). Ideologie přímé demokracie, která byla mezi určitými částmi „scény“, velice aktivními během prosincových událostí, dominantní, však vyústila v nadměrný důraz na „lidová shromáždění“ jakožto součást politického programu „přímé demokracie“. Shromáždění jsou prezentována jako absolutní forma sebeorganizace, jmenovitě sebeorganizace činnosti, která leží mimo zprostředkování institucí všeho druhu, dokonce i politických skupin, které se mohou shromáždění účastnit. Jsou prezentována jako triumf obecné vůle, kvasu, plodné debaty, jako přirozené místo par excellence, kde hnutí normálně rozhoduje o akcích. Jenže ve skutečnosti existují aktivity o určitém obsahu, násilné akce bez požadavků jako třeba paralyzace výroby, útok na výrobní prostředky, sabotování distribučních sítí, ničení infrastruktury, o kterých se nerozhoduje na základě přímé demokracie ve shromáždění, i když uskutečnění těchto aktivit může být prezentováno jako rozhodnutí shromáždění. Rozhodne-li se shromáždění na svém zasedání pro buřičskou aktivitu, stane se tak proto, že jeho účastníci se pro ni již rozhodli nebo/a uzrála v četných diskusích ještě před zasedáním. Když hnutí nemá žádné požadavky, které by vzneslo, pak shromáždění může jen potvrdit již přijaté rozhodnutí nebo navrhovanou činnost zablokovat.[8] Sebeorganizovaná aktivita shromáždění je provázaná s existencí požadavků. Sebeorganizace – či přímá dělnická demokracie – představuje prostředek schopný posílit pozici proletariátu v kapitálovém vztahu a v tomto ohledu předčí jakýkoli jiný prostředek. Jasně o tom svědčí dnešní sebeorganizovaná hnutí ohledně místních problémů a/nebo zdola organizované odbory.

Jak jsme již zdůrazňovali, rebelie se zúčastnila jen malá menšina proletariátu. Dějinný vývoj, což není nic jiného než třídní boj, však nikdy nebyl výsledkem pravidla většiny. V sobotu 6. prosince v noci se jak v Aténách, tak v Soluni konala velká shromáždění, jichž se účastnila sociálně široká část antiautoritářské/anarchistické scény. Ani jedno z těchto shromáždění nerozhodlo o konání vzpoury. Když školáci zaútočili na policejní služebny, realizovali tak již učiněné rozhodnutí; žádné demokratické diskuse se nekonaly. V pondělí 8. prosince žádné shromáždění ani žádná jiná procedura nerozhodly o tom, že je třeba ničit obchody a budovy a samozřejmě, že proletáři nehlasovali pro nebo proti rabování: jednali ve vzájemném souladu. Případ GSEE je ještě zajímavější: počet těch, kdo se rozhodli budovu obsadit, byl tak malý, že zcela jasně neměli žádnou demokratickou legitimizaci. Krom toho shromáždění, které o okupaci „rozhodlo“, vlastně ani nediskutovalo, zda má k obsazení dojít nebo ne. Toto rozhodnutí bylo přijato již předem – bylo výsledkem společné potřeby proletářů, kteří během vzpoury bojovali bok po boku, a zároveň manifestovalo již předem utvořené vztahy (se všemi jejich rozpory).

Je poměrně výmluvné, že kdykoli se nějaká tendence hnutí dala na ústup, jako výmluvu použila shromáždění: v případě lokální demonstrace, která se konala 12. prosince ve čtvrti Aghios Dimitrios, se ta část protestujících, jež nebyla ochotna společně se školáky zaútočit na policejní stanici, vymlouvala, že o ničem takovém shromáždění nerozhodlo. Když během okupace GSEE odborářská tendence nesouhlasila s nějakou akcí nebo návrhem, jako výmluva jí sloužilo přípravné shromáždění, které „rozhodlo“ o obsazení, ale o ničem takovém ne. Shromáždění tak vystupuje jako příčina proletářské akce či jako příčina jejího pokračování právě proto, že může tuto akci ukončit nebo držet na uzdě. Falešně je chápáno jako její roznětka, zatímco je jen způsobem jak jí dát jiný obsah.

Lidová shromáždění jako prostory bezprostředního shromažďování lidí na jednu stranu představovaly překonání dřívějších způsobů komunikace, ale na druhou stranu nebyly ničím jiným než demokratickými procedurami. Zatímco rebelie byla skutečností a okupace byly antidemokratickou praktikou, jež dorazila do městských částí, mediace shromáždění se jevila nutnou pro rozšíření pouličních praktik právě do těchto čtvrtí. Již fakt, že okupace se soustředily na budovy veřejné správy a nikoli na jiná pracoviště, naznačoval, že demokracie se vrátí jako limit vzpoury. Lidé, kteří se v předchozích dnech neúčastnili nepokojů, se přidali ke shromážděním. Byla to ta část dělnické třídy, která se nebouřila, ale přesto cítila potřebu s povstalci komunikovat, a v některých případech ještě jiná část společnosti, která byla proti rebelii: hlavně maloburžoazní elementy z každé městské části, které se obávaly, že by se vzpoura skutečně mohla rozšířit do jejich čtvrtí a správně jim došlo, že demokratická procedura skýtá jejich názorům dostatek prostoru. Na jednu stranu se tak participace na procedurách stala masivnější (přinejmenším zpočátku), ale na druhou stranu to byla právě tato široká kompozice, co mohlo uhladit a zpomalit akci. Fakticky došlo k několika diskusím a konfliktům a nakonec se shromáždění s odlivem rebelie změnila v nástroje boje ohledně „lokálních témat“. V lidových shromážděních se projevovala demokratická kritika demokracie: stávající demokracie nestačí, potřebujeme jí víc! Tak jako každé jiné proletářské hnutí až dodneška i tato rebelie si sama nesla své vlastní meze: na jedné straně demokracii a na straně druhé odborářství, které se dnes vrací, aby sklízelo plody vzpoury a požíralo její energii.

„Čas vaší společnosti se krátí, vy hajzlové; zvážili jsme její radosti a práva a shledali jsme je nedostatečnými…“ (z jednoho letáku)

Koncem roku 2008 již řecká ekonomika zpomalovala a začátkem roku 2009 vstoupila do recese. Co však tento celkový obrázek skrývá, je fakt, že ty sektory, na nichž reprodukce řeckého kapitálu stojí především, se dostaly do recese ještě během roku 2008: stavebnictví již v roce 2008 pokleslo o 9,4%, zatímco výrobní sektor, jenž je v recesi již od roku 2005, se v letech 2007-08 zmenšil o další 4%. Mezi těmi sektory, které vykazují vysokou koncentraci (již prekérní) pracovní síly, byl turistický ruch jediný, který zpomalil až ve 4. čtvrtletí roku 2008, byť tlak mezinárodní krize na pracující tohoto sektoru byl ze zjevných důvodů již značný. Vývoj výše zmiňovaných tří sektorů, které soustřeďují 27% celkové pracovní síly, nemůže vyvážit vývoj finančního sektoru, který se rovná 2,6% celkové pracovní síly. Navíc nedávno přijaté zákony o pracovních vztazích a tři důchodové reformy, které si za posledních patnáct let řecký stát odhlasoval, útočí na pracovní sílu zaměstnanou v sociální správě a ve školství, což je 15% celkové pracovní síly. Skutečnost, že ve srovnání s rokem 2007 během roku 2008 dramaticky poklesla osobní spotřeba, naznačuje, že řecký proletariát a hlavně jeho prekérní části čelí dopadům reprodukční krize již od roku 2008 a velmi dobře ví, co čekat od budoucnosti.

Restrukturalizace, kterou kapitál od poloviny 70. let 20. století inicioval po celém západním světě a od poloviny 80. let v Řecku, vede k fragmentaci dělnické třídy, a tak k fragmentaci třídního boje. Zbraně restrukturalizace se dnes obracejí proti samotnému kapitálu. Posledních patnáct let porážek bojů dělnické třídy za její požadavky a následná degradace životních podmínek velké části proletariátu v Řecku v sobě nesly prosincovou vzpouru. Kulka, která 6. prosince opustila hlaveň policejní zbraně, vše delegitimizovala: represi používanou jako (neúspěšný) prostředek jak se vypořádat s mladými proletáři, prekarizaci života samotného, masivní přijímaní imigrantů a jejich využívání jako beranidla k degradaci a další flexibilizaci všemožných pracovních vztahů.

Limit rebelie spočívá ve skutečnosti, že se nerozšířila na pracoviště. Kdyby bývalo došlo k paralyzaci výrobního procesu (což by vyvolalo následnou násilnou reakci státu), byla by bezprostředně nastolena potřeba prohloubit boj. K tomu však nedošlo a to přímo souvisí s kompozicí účastníků. Konec rebelie nelze vysvětlit taktickými chybami; ty mohou mít vliv pouze na detaily a rychlost ústupu. Až na molekulární menšiny se „stabilní“ dělníci rebelie neúčastnili. Jak by mohlo dojít k narušení výrobního procesu, když se většina účastníků nalézala v hraniční zóně mezi zaměstnaností a nezaměstnaností nebo se do výrobního procesu ještě nezapojila? Skutečnost, že generální stávka 10. prosince tyto dva světy nepropojila, dokázala především, že vzpouru (povětšinou prekérních pracujících) dnes nelze generalizovat. Stejně jako loňský boj „stabilní“ části dělnické třídy proti restrukturalizaci penzijního systému prokázal, že z generální stávky (která mobilizuje hlavně „stabilní“ dělníky) nemůže jednoduše vzejít vzpoura – tato stávka je totiž výrazem zájmů té části třídy, která se stále ještě identifikuje jako „dělníci“ a staví se do obranné pozice, neboť pořád ještě má pocit, že má co ztratit.

Vývoj, k němuž v Řecku došlo po prosinci, jasněji odhaluje příčiny nemožnosti generalizace revolty v tomto konkrétním historickém období třídního boje. Ve všech výrobních sektorech, kde většina starších dělníků jsou primárně „stabilní pracující“, zatímco nováčci do výroby vstupují na základě „nových pracovních vztahů“, mezi nimi dochází ke konfliktům, které jsou v některých případech násilné (například ve veřejných nemocnicích a školách OTE – dříve veřejná telekomunikační společnost). V době, kdy se kapitalistická krize vyostřuje, prostor dostupný uvnitř „báječného světa“ kapitálu se zmenšuje a proletáři jsou nuceni vzájemně si konkurovat. Jak jsme se již výše zmínili, během okupací GSEE a odborových center se jako nový proud v Řecku projevilo radikální odborářství, a to podobně jako ve Francii, Belgii a Británii. Důležité však je, že kapitalisté krizi využívají k další flexibilizaci pracovních vztahů a útočí na reprodukci proletářů. Proto se zdá, že tyto odborářské pokusy, které se pohybují na hranici mezi legálností a ilegalitou, nemohou být úspěšné pro všechny zúčastněné. Empirické důkazy zatím ukazují (a to jsme na začátku tohoto vývoje), že výsledkem těchto odborových bojů bude prohloubení rozdílů mezi samotnými prekérními dělníky – cosi, co překračuje současnou dělbu na prekérní a stabilní pracující.[9] Samozřejmě, že vždycky je tu možnost, že mobilizace prekérních dělníků vytvoří ruptury uvnitř odborových svazů stabilních pracujících a dá tak radikálním menšinám stabilních dělníků příležitost, aby se – konečně – osvobodily od praktik nutně reprodukovaných v odborech, k nimž, nikoli bez kontroverzí, patří. Otázka potom stojí: mohou být boje za požadavky úspěšné i v tomto případě? Lze o tom pochybovat, jelikož neochota kapitálu vrátit se k sociálně demokratické strategii není záležitostí náhodného poměru sil, nýbrž záležitostí historickou, která je výsledkem akumulace třídních bojů minulosti a restrukturalizace/kontrarevoluce kapitálu, která přišla po období velkých třídních bojů 60. a 70. let 20. století. Oním zásadním faktorem, který rozhodne o úspěchu či neúspěchu bojů za požadavky, není ani forma jejich organizace. V těch nejnásilnějších a nejagresivnějších bojích za požadavky během 60. a 70. let 20. století vskutku převažovala jejich sebeorganizace. Od restrukturalizace ovšem třídní boje (v západním světě) nabírají v zásadě dvě podoby: na jedné straně jsou tu boje (které představují většinu) těch částí dělnické třídy, které trpí transformací třídní kompozice, o niž se kapitál pokouší, a brání se; na straně druhé jsou tu boje těch částí, které již žijí v podmínkách nových pracovních vztahů nebo vstupují na trh práce za těchto podmínek, boje, které přicházejí s požadavky, jež lze skutečně těžko splnit, protože nejsou pouze defenzivní, ale žádají návrat do minulosti či si nekladou vůbec žádné požadavky. Je zřejmé, že žijeme v zásadním období dějin, v němž před námi leží perspektiva zrušení kapitálu (ale rovněž posílení jeho panství).

V prosinci se rovněž ozřejmilo, že obecný historický vývoj prekarizace dělnického života není pouze zbraní kapitálu, neboť se obrátila proti němu. V budoucnu se bude tato tendence, coby kapitalistická strategie, dál vyvíjet. Nejpravděpodobnějším výsledkem bude další pokračování odborových bojů, jejich intenzifikace a ještě násilnější formy, protože je to jediný způsob, jak se proletáři mohou pokusit o zachování svých životů jakožto proletářů – životů, které jsou ve stále větším ohrožení. Nedávným příkladem jsou „únosy šéfů“ ve Francii, a to v případech, kdy se zavírají továrny a dělníci se dožadují vyššího odstupného. Formy organizace odborových bojů se budou stejně jako v minulosti posuzovat podle jejich výsledků. A tak i ve velmi krátké době můžeme být svědky krize sotva vzešlých radikálních odborů. Odborářství je ale také obsah a nikoli jen forma. Boje, které by mohly v budoucnu vzniknout bez zprostředkování jakéhokoli druhu radikálních odborů, si budou nadále klást požadavky na lepší postavení proletářů v kapitálovém vztahu, dokud to budou odborářské boje.

Odborové boje nakonec selžou v tom smyslu, že není možné, aby dosáhly alternativní regulace třídního vztahu oproti dominantní tendenci mezinárodní kapitalistické akumulace. Toto mínění neznamená, že redukujeme proletářský boj. Je-li kritika kapitálu historická a směřuje k jeho zrušení, pak dnes nemůžeme revoluci teoretizovat jako neustálé zesilování bojů ohledně momentálních požadavků a jejich stále autonomnější projevy. Důvody, proč kapitál nedokáže uspokojit odborové požadavky, jsou historické a souvisejí s dialektickým vztahem mezi obsahem minulých proletářských bojů a kontrarevolucemi/restrukturalizacemi kapitálu. Dějiny nejsou světským kyvadlem. Dějiny jsou třídním bojem, čili konfliktem mezi třídami a vedou ke vzniku nových forem společenských vztahů. Nové formy jsou výsledkem tohoto konfliktu a rozchodem s obsahem tohoto konfliktu. Samozřejmě, že co se týče vývoje kapitálu v různých koutech světa, existují rozdílnosti, ale historicky se akceleruje tendence ke sbližování. Dnes se urychluje ještě více díky kapitalistické krizi. Různé typy proletářských reakcí v různých místech světa tvoří zatím rozporuplný obrázek třídního boje, ale revoluce bude buď celosvětová, nebo k ní nedojde.

Nicméně nemáme v úmyslu nikoho postrkovat k pasivnímu postoji vyčkávání (ve skutečnosti se sami přímo účastníme každodenních bojů, které se nás bezprostředně týkají). Výše řečené navíc neznamená, že proletariát bude nutně hnán k revoluci, protože vše ostatní selže. Boje ohledně momentálních požadavků povedou skrze svůj bojový charakter a hlavně skrze své neúspěchy ke krizi odborářství a historicky se tak umožní rozchod s ním, umožní se jeho historické překonání. Tyto boje díky svým rozporům nastolí otázku kvalitativního přechodu od požadování lepšího postavení uvnitř kapitálu ke zrušení kapitálu, jmenovitě dožadování se reprodukce se ztotožní s překonáním kapitalismu. Při studiu třídních bojů dneška můžeme pozorovat dvě věci: na jedné straně se boje ohledně momentálních požadavků stávají ještě „divočejšími“ a „zoufalejšími“ a na straně druhé se množí boje bez požadavků. Máme i případy vyhozených dělníků, kteří ničí továrny, v nichž pracovali, vidíme stávky, které se vyvíjejí nezávisle na perspektivě uspokojení jejich požadavků, a především vidíme hnutí let 2005-06 ve Francii a prosinec 2008 v Řecku.

Možná, že v budoucnu se trhlina vyvolaná boji bez požadavků ještě více rozšíří. Dynamika třídního boje a dialektika mezi požadováním a ničením může vést boje různých částí pracujících a nezaměstnaných, jejichž reprodukce se stává stále prekérnější, aby nabyly podobu boje proti samotnému kapitálovému vztahu, jak se již stalo v prosinci 2008 v Řecku – byť šlo o boj minority, ta jednala rozptýleně po celé zemi. Možná, že do popředí agresivně vystoupí „nebezpečná třída“ a proletariát začne postupně napadat pracoviště a ne jen státní budovy, které – ať je na jejich ostrahu najato sebevíce policajtů – zůstávají v nelehké pozici. A před námi se pozvedne povstání.

za Blaumachen

Woland

[2] „Pomstěme se nejen za Alexisovu smrt, ale také za tisíce hodin, o které nás olupují v práci; za tisíce chvil, kdy jsme se cítili poníženi v šéfově kanceláři; za tisíce chvil, kdy jsme spolkli náš vztek na vysírajícího zákazníka! Za naše sny, z nichž se staly reklamy; za naše myšlenky, z nichž se staly vládní linie a volební hlasy; za náš neustále se zhoršující život; za nás samotné, z nichž se pomalu stávají stíny ve stereotypním každodenním životě.“ Z textu, který napsali dva pracující z jednoho nákupního centra v Aténách.

[3] V anglické verzi je použito slovo „revindication“. Podle Endnotes (viz č. 1, www.endnotes.org.uk) „revindicate“ je archaické anglické slovo, které znamená „požadovat“. Endnotes píší, „Luttes revindicative je běžný francouzský termín, který znamená boje ohledně mezd a podmínek nebo boje ohledně momentálních požadavků (v opozici proti povstaleckým nebo politickým bojům).“ V tomto smyslu bylo i přeloženo do češtiny.

[4] Na jedné straně kvůli konkrétnímu způsobu, kterým stát po skončení vojenského puče řídil zaměstnanost a nezaměstnanost mladých lidí a v němž – díky absenci vyspělého průmyslového sektoru v Řecku – univerzita hrála důležitou úlohu. Na straně druhé kvůli pětatřicetileté historii studentských bojů, které udržují školství v neustálé krizi.

[5] Okupace škol bez požadavků byly běžnou praxí v 90. letech 20. století po velkém studentském hnutí let 1990-91. Tento příjemný zvyk školáků na konci desetiletí zmizel v důsledku státního protiútoku skrze restrukturalizaci školství v roce 1998. Avšak, jak se ukázalo, jen dočasně.

[6] Divoká reakce stovek imigrantů v podobě demonstrací 21. a 22. května [2009 – poznámka TV] v Aténách, kdy došlo k rozsáhlým střetům s policií („První otevřený konflikt mezi řeckou policií a přistěhovalci“ zněl titulek článku v jednom deníku) a výtržnictví (desítky rozbitých automobilů, bank a obchodů), není výsledkem pitomosti dalšího bezvýznamného policajta, který se rozhodl zničit muslimskou modlitební knihu, ani náboženské ideologie muslimských přistěhovalců (která samozřejmě existuje), jak se to snaží prezentovat spektákl. O lecčems vypovídá, že Sdružení muslimů Řecka nepokoje odsoudilo, tvrdilo, že byly předem naplánované radikálními živly, a vyzývalo každého muslima, který by chtěl pustošit, ať opustí Řecko. Snaha řeckého státu démonizovat „sans papiers“ a obrátit proti nim nespokojenost těch nejdegradovanějších částí řeckého proletariátu a maloburžoazie je více než zřejmá a samozřejmě se zakládá na materiální podmínce porušování zákona ze strany přistěhovalců, což je nutné pro jejich přežití.

[7] Hlavní odborová konfederace v Řecku.

[8] Autorita shromáždění nad konáním se objevovala hlavně při komunálních okupacích a při obsazení GSEE. Příkladů, kdy byla akce zablokována ve jménu shromáždění a jeho autority, je mnoho. Charakteristickým příkladem je lidové shromáždění v soluňském Ano Poli, které několik dní odkládalo obsazení obecní veřejné knihovny, protože bylo paralyzováno absencí jednomyslnosti. Při okupacích ASOEE a Národní polytechnické univerzity nebyla tato situace tak intenzivní. Tato shromáždění hrála spíše úlohu proletářských shromaždišť než rozhodovacích procedur.

[9] Ilustrativním příkladem je evoluce boje uklízeček zaměstnávaných firmou OIKOMET. Jelikož požadavek odborového svazu PEKOP na dosažení permanentních kontraktů u ISAP nutně nabral podobu pracovních smluv na dobu neurčitou prostřednictvím ASEP, nedalo se vyhnout dělení na „evropské“ a „neevropské“ pracující. I přes to odborový svaz ve svých prohlášeních trvá na požadavku stabilního zaměstnání pro uklízečky ve všech státem kontrolovaných podnicích!

[PDF]

Союз Революционных Социалистов