«Είμαστε σε πόλεμο»
Γ. Παπανδρέου, Μάρτιος 2010

Πριν ενάμιση χρόνο, κι ενώ είχε ήδη διαγραφεί η αρχική φάση της παγκόσμιας καπιταλιστικής κρίσης, με καταρρεύσεις χρηματοπιστωτικών εταιριών, κλείσιμο παραγωγικών μονάδων και χιλιάδες νέους απολυμένους και άστεγους, οι ταραχές του Δεκέμβρη στην Ελλάδα ξέσπασαν ως μια μη διεκδικητική κριτική που άγγιζε το σύνολο των σύγχρονων κοινωνικών σχέσεων, αποτελώντας ιστορικό ορόσημο για την ταξική πάλη σε πλανητικό επίπεδο. Λίγους μήνες μετά, γραφόταν στο editorial του 3ου τεύχους ότι «ο Δεκέμβρης μας άλλαξε». Αν το διαπιστευμένο τέλος της εξέγερσης διατήρησε για κάποιο καιρό μια μελαγχολία, ο θεωρητικός απολογισμός της, της δύναμης που ήταν ταυτόχρονα και το όριο της εξέγερσης, έθετε συγκεκριμένους προβληματισμούς: Πώς μια περίοδος ύφεσης των προλεταριακών αγώνων -με τους όρους που μέχρι τότε κατανοούσαμε την ταξική πάλη, αντλώντας από την ιστορική παράδοση της κομμουνιστικής αριστεράς και της εργατικής αυτονομίας- παρήγαγε «τα πιο σημαντικά ιστορικά γεγονότα των τελευταίων 35 χρόνων στην Ελλάδα»; Ποια ήταν η σύνδεση των καταστροφικών πρακτικών του Δεκέμβρη με την κρίση αναπαραγωγής των καπιταλιστικών σχέσεων; Πώς σχετιζόταν η εξέγερση και ο μη διεκδικητικός της χαρακτήρας με τους εν εξελίξει καθημερινούς προλεταριακούς αγώνες; Και τελικά, γιατί δεν επεκτάθηκε στο πεδίο παραγωγής υπεραξίας και αναγκαστικά υποχώρησε; Οι παραπάνω προβληματισμοί αναζητούσαν επίμονα μια θεωρητική επαναδιαπραγμάτευση.

Τα πρώτα βήματα αυτής της επαναδιαπραγμάτευσης παρουσιάστηκαν στο κείμενο ‘Δεκέμβρης 2008: Μια προσπάθεια να ανιχνεύσουμε τη δύναμη και τα όρια του αγώνα μας’. Ήδη από τότε ήταν εμφανές ότι η επιρροή του θεωρητικού συστήματος της ομάδας Théorie Communiste (TC) ήταν σημαντική. Αποτιμώντας την εξέγερση του Δεκέμβρη και προσπαθώντας να αποσαφηνίσουμε τη σχέση της με τους σύγχρονούς της προλεταριακούς αγώνες, από τις ταραχές στα γαλλικά προάστια και το κίνημα ενάντια στη CPE μέχρι το φοιτητικό κίνημα των καταλήψεων του 2006-07 και τις κινητοποιήσεις των καθαριστριών της ΟΙΚΟΜΕΤ, καταλαβαίναμε ότι τα φαντάσματα του παρελθόντος έπρεπε να εγκαταλειφθούν. Η επανάσταση δεν μπορεί πλέον να αντιμετωπίζεται ως το αποτέλεσμα της συσσωρευτικής πορείας ενδυνάμωσης και ενοποίησης της τάξης, μέσα από την ολοένα και πιο αυτόνομη έκφραση των αγώνων της. Αυτό που μας χωρίζει από τις προηγούμενες επαναστάσεις δεν είναι μόνο μερικές δεκαετίες, αλλά ο μετασχηματισμός της ίδιας της εκμεταλλευτικής σχέσης -άρα του ορίζοντα της ταξικής πάλης- που προκλήθηκε από τις αντεπαναστάσεις που τις ακολούθησαν και αντιστοιχούσαν στο ιστορικό περιεχόμενό τους. Επομένως, απέναντι στην απογύμνωση του πλούτου των προλεταριακών πρακτικών της εξέγερσης σε συνδικαλιστικά και κομμουναλιστικά ή σε εξεγερσιακό ακτιβισμό, έγινε αναγκαία η θεωρητικοποίηση της κομμουνιστικής επανάστασης στη μοναδική της πραγματικότητα, δηλαδή όπως την παράγουν οι αγώνες που δίνονται κάθε μέρα σήμερα, οι οποίοι επιβεβαιώνουν ότι πλέον «από τους διεκδικητικούς αγώνες μέχρι την επανάσταση δεν μπορεί παρά να υπάρξει μία ρήξη, ένα ποιοτικό άλμα», όπως έγραφε η TC πριν μερικά χρόνια.

Από τότε που γραφόταν το 3ο τεύχος ζήσαμε ραγδαίες εξελίξεις. Η παγκόσμια καπιταλιστική κρίση υπερσυσσώρευσης παρουσιάζεται πλέον ως κρίση χρέους κρατών που τείνει να γενικευτεί και απειλεί να μετατραπεί σε νομισματική κρίση, καταρχήν στη ζώνη του ευρώ: «Διακεκριμένοι ειδικοί του City άρχισαν να αναγείρουν την πρόβλεψη μιας ‘Μεγάλης Ύφεσης ΙΙ’ εν μέσω ανησυχιών ότι η ευρωπαϊκή οικονομική κρίση θα μπορούσε να πυροδοτήσει ένα βαθύτερο ξέσπασμα χάους», έγραφε η βρετανική Telegraph στις 21 Μαΐου. Τα αφεντικά σε πλανητικό επίπεδο προσπαθούν να αποκαταστήσουν την κερδοφορία εμβαθύνοντας την αναδιάρθρωση ενάντια σε κάθε ανελαστικότητα στην αναπαραγωγή της εργατικής τάξης. Σ’ αυτή τη φάση μάλιστα, στοχεύουν στρατηγικά την Ευρώπη: «με χαμηλή ανάπτυξη, χαμηλό ρυθμό γεννήσεων και μεγαλύτερο προσδόκιμο ζωής, η Ευρώπη δεν μπορεί πλέον να σηκώσει οικονομικά τον άνετο τρόπο ζωής της, τουλάχιστον όχι χωρίς μια περίοδο λιτότητας και σημαντικών αλλαγών» (New York Times, 22 Μαΐου). Στην ατζέντα βρίσκεται η μαζική απαξίωση μεταβλητού κεφαλαίου, που σημαίνει την ολοένα και πιο επισφαλή προλεταριακή αναπαραγωγή, μέσα από μια σειρά εκσυγχρονισμένων προγραμμάτων δομικής προσαρμογής. Μάλιστα, η Ελλάδα έγινε το πειραματικό εργαστήριο της απόπειρας έναρξης αυτής της νέας φάσης της αναδιάρθρωσης στην Ευρώπη. Με το κέρδος που αντλείται από το προλεταριάτο που ζει και εργάζεται στη χώρα να πέφτει από το 2006, τις εξαγωγές να συρρικνώνονται και την οικονομία να βρίσκεται επίσημα σε ύφεση από τις αρχές του 2009, ως τοπική εκδήλωση της παγκόσμιας έλλειψης υπεραξίας, οι πρωτοβουλίες του κάθε ατομικού κεφαλαίου για διασφάλιση της κερδοφορίας του (περικοπές θέσεων εργασίας, εφαρμογή της εκ περιτροπής εργασίας, προσπάθεια συμπίεσης των μισθών, κλείσιμο εργοστασίων) και οι επιμέρους κρατικές απόπειρες εξορθολογισμού ήταν ανεπαρκείς. Το κράτος, ως καθολικός εγγυητής της αναπαραγωγής της σχέσης εκμετάλλευσης, όφειλε να προχωρήσει σε μια ‘θεραπεία σοκ’, κεντρικοποιώντας και επιταχύνοντας την απαξίωση μεταβλητού κεφαλαίου, χρησιμοποιώντας το δημόσιο χρέος ως τρομοκρατία ενάντια στην εργατική τάξη.

Ταυτόχρονα, καθώς το παγκόσμιο κεφάλαιο έχει κηρύξει τον πόλεμο στο παγκόσμιο προλεταριάτο, το τελευταίο διάστημα βίαιοι αγώνες πολλαπλασιάστηκαν στην Κίνα και σε ολόκληρη την νοτιοανατολική Ασία, στελέχη επιχειρήσεων σκοτώθηκαν από εξαγριωμένους εργάτες τόσο στην Κίνα όσο και στην Ινδία, καμιά πενηνταριά εργοστάσια πυρπολήθηκαν κατά τη διάρκεια εργατικών ταραχών στο Μπαγκλαντές, εργάτες απήγαγαν αφεντικά ή απειλούσαν να ανατινάξουν εργοστάσια στη Γαλλία, ενώ άλλοι κατέλαβαν παραγωγικές μονάδες μπύρας στο Βέλγιο, απαλλοτριώνοντας και χαρίζοντας κιβώτια μπύρας. Εκτεταμένες λεηλασίες καταστημάτων έγιναν μετά τους σεισμούς σε Αϊτή και Χιλή, ενάντια στις οποίες ο αμερικάνικος στρατός κινητοποιήθηκε σε ρόλο πλανητικής αστυνομίας με στόχο την επανένταξη της επιβίωσης στην εκμεταλλευτική σχέση. Σημαντικές ταραχές συνέβησαν στο Ιράν, την Αλγερία και την Καραϊβική -το περιεχόμενο των οποίων σε κάθε περίπτωση καθορίστηκε από την ιδιαιτερότητα της αναπαραγωγής του κεφαλαίου σε κάθε χώρα- και καταλήψεις πανεπιστημιακών κτιρίων στην Καλιφόρνια και τη Νέα Υόρκη. Στην Ελλάδα, παράχθηκε μια αύξηση της προλεταριακής βίας στο δρόμο, όπως αυτό αποτυπώθηκε στις απεργιακές διαδηλώσεις των τελευταίων μηνών. Αποκορύφωμα ήταν η 5η Μαΐου, όπου στη διαδήλωση που είχαν καλέσει η ΓΣΕΕ και η ΑΔΕΔΥ την ημέρα που «συζητιόταν» στη Βουλή το «πακέτο διάσωσης της ελληνικής οικονομίας» συμμετείχαν διακόσιες χιλιάδες άνθρωποι μόνο στην Αθήνα και έλαβαν χώρα εκτεταμένες επιθέσεις ενάντια στην ιδιοκτησία, ενώ έγιναν τουλάχιστον τρεις μαζικές προσπάθειες εισβολής στο χώρο του κοινοβουλίου, με τα συνθήματα «να καεί το μπουρδέλο η Βουλή» και «μπάτσοι γουρούνια δολοφόνοι» να εκφράζουν την αυθόρμητη οργισμένη αντίδραση ενός μεγάλου αριθμού διαδηλωτών. Ακόμα και τις ημέρες που γράφονταν αυτές οι γραμμές, σχολεία και αστυνομικά τμήματα δέχονταν επίθεση στο ‘μικρό Μογκαντίσου’ της Στοκχόλμης από πιτσιρικάδες μετανάστες δεύτερης γενιάς, ενώ σε σφοδρές συγκρούσεις με την αστυνομία εμπλέκονταν απεργοί απασχολούμενοι στη διοργάνωση του παγκόσμιου κυπέλλου ποδοσφαίρου στη Νότια Αφρική. Φαίνεται ότι είχε δίκιο ο Mike Davis όταν έλεγε, σχολιάζοντας την εξέγερση του Δεκέμβρη, «ότι όλος ο κόσμος έχει πάρει φωτιά και η Αθήνα είναι η πρώτη σπίθα».

Το 4ο τεύχος είναι μια πιο συγκροτημένη προσπάθεια έκθεσης μιας συγκεκριμένης θεωρητικής αποσαφήνισης της σύγχρονης ιστορικής περιόδου της ταξικής πάλης, στην οποία η επανάσταση παράγεται ως άμεση κομμουνιστικοποίηση της ζωής, μέσα στη χαοτική ανάδυση των σύγχρονων προλεταριακών αγώνων, που παρά τον πολλαπλασιασμό τους παγκόσμια και την αύξηση της βιαιότητάς τους εξαιτίας της κρίσης αναπαραγωγής της σχέσης εκμετάλλευσης, δεν ενοποιούνται ως ανασύνθεση μιας ισχυρής εργατικής τάξης. Πουθενά η εργατική τάξη δεν επιβεβαιώνεται ως μια κοινωνική ολότητα που επιδιώκει να θριαμβεύσει απέναντι στην αντίπαλη τάξη. Είναι χαρακτηριστικό ότι οι προλεταριακοί αγώνες παραμένουν διάχυτοι και τεμαχισμένοι, καθώς αυτή είναι σήμερα η πραγματική ύπαρξη της τάξης μέσα στην καπιταλιστική αναπαραγωγή. Όμως, εντός τους παράγονται στιγμές που προεικονίζουν την άμεση αμφισβήτηση της ίδιας της προλεταριακής κατάστασης. Αλλά αν βλέπουμε την επανάσταση σήμερα να προεικονίζεται στις πρακτικές που έρχονται σε ρήξη με αυτό που έχει γίνει το γενικό όριο της ταξικής πάλης, δηλαδή την ίδια την δράση του προλεταριάτου ως τάξης, η οποία μπορεί πλέον μόνο να βρίσκει συνεχώς μπροστά της την επιβεβαίωση του κόσμου του αναδιαρθρωμένου καπιταλισμού, αυτό δεν σημαίνει ότι απλά περιμένουμε τον Δεκέμβρη να επαναληφθεί, ελπίζοντας να είναι περισσότερο διευρυμένος. Στον αναδιαρθρωμένο καπιταλισμό, το προλεταριάτο ούτε εξαφανίστηκε αλλά ούτε μετατράπηκε σε μια καθαρή αρνητικότητα. Η επανάσταση όμως πλέον δεν παράγεται ως επιβεβαίωσή του σε τάξη-για-τον-εαυτό της, γιατί η ίδια η εκμεταλλευτική σχέση έχει μεταμορφωθεί. Μέσα στην καθημερινή εξορισμού διεκδικητική ταξική δράση πρέπει να αναζητηθεί ό,τι προεικονίζει την αυτο-κατάργηση της τάξης στο ξεπέρασμα του κεφαλαίου:

«Δεν μπορεί κάποιος να θέλει ταυτόχρονα την ενότητα του προλεταριάτου και την κομμουνιστική επανάσταση, δηλαδή αυτή την ενότητα ως συνθήκη ή προϋπόθεση για την επανάσταση. […] Οι εργάτες χαλκεύουν τον εαυτό τους σε επαναστατική τάξη επαναστατικοποιώντας τις κοινωνικές σχέσεις, δηλαδή ό,τι αυτοί είναι στις κατηγορίες της ανταλλαγής και της μισθωτής εργασίας. Εντός των μισθολογικών αγώνων [ΣτΜ: του τρέχοντος κύκλου αγώνων], δεν βλέπουν την εμφάνιση μιας «δύναμης» ή ενός «σχεδίου», αλλά την αδυνατότητα ενοποίησης χωρίς την επίθεση στην ίδια την ύπαρξη της τάξης εντός του καταμερισμού της εργασίας και όλων των διαχωρισμών της μισθωτής σχέσης και της ανταλλαγής∙ που σημαίνει, χωρίς την αμφισβήτηση της ίδιας της τάξης, χωρίς μια επαναστατική πρακτική. Η μόνη ενοποίηση του προλεταριάτου είναι αυτή που πραγματοποιεί καταργώντας τον εαυτό του, δηλαδή είναι η ενοποίηση της ανθρωπότητας. Τα μέτρα κομμουνιστικοποίησης, εκκινώντας από οποιοδήποτε σημείο του καπιταλιστικού κόσμου (θα πρέπει να είναι μια πλειάδα σημείων ταυτόχρονα), θα έχουν το αποτέλεσμα της ταχείας κομμουνιστικοποίησης ή θα συντριβούν».

***

Το προσωρινό αποτέλεσμα αυτής της προσπάθειας θεωρητικοποίησης της παρούσας κατάστασης είναι το πρώτο κείμενο αυτού του τεύχους ‘Η ιστορική παραγωγή της επανάστασης της τρέχουσας περιόδου’. Το κείμενο επιδιώκει να δείξει πώς η αναδιάρθρωση, που ακολούθησε ως αντεπανάσταση την προλεταριακή ανταρσία γύρω από τον Μάη του ’68 και το ιταλικό θερμό φθινόπωρο, μετασχημάτισε την εκμεταλλευτική σχέση εγκαινιάζοντας μια νέα περίοδο συσσώρευσης του κεφαλαίου και αποτελώντας ταυτόχρονα φορέα της σύγχρονης καπιταλιστικής κρίσης, ως κρίσης της ίδιας της μισθωτής εργασίας. Την ίδια στιγμή, μελετάει πώς η μετασχηματισμένη αντίφαση μεταξύ των τάξεων και η κρίση της αναπαραγωγής της αποτυπώνονται στα νέα χαρακτηριστικά των προλεταριακών αγώνων, στη διαλεκτική σχέση μεταξύ της δυναμικής και των ορίων τους, και πώς μέσα από αυτούς προεικονίζεται σήμερα η υπέρβαση του κεφαλαίου ως αυτο-κατάργηση του προλεταριάτου, ως κομμουνιστικοποίηση. Ακολουθεί το κείμενο ‘Théorie Communiste’, ουσιαστικά μια αυτοπαρουσίαση της ομάδας που δημοσιεύτηκε στο 14ο τεύχος του περιοδικού το 1997, η οποία παρουσιάζει την ιστορική γενεαλογία του θεωρητικού της συστήματος που έχει τις απαρχές της στις αντιπαραθέσεις που εξελίχθηκαν στο χώρο της υπεραριστεράς στη Γαλλία κατά τη δεκαετία του ’70, όταν η αντεπανάσταση άρχιζε να σαρώνει την παιγνιώδη χαρά της εξέγερσης του Μάη και μαζί τις προηγούμενες βεβαιότητες των ριζοσπαστών. Το αρχικό κείμενο της TC συμπληρώνεται από το επίμετρο ‘Από την TC14 στη θεωρία της απόκλισης’ που γράφτηκε το 2009 για την παρούσα έκδοση και καλύπτει την εξέλιξη της θεωρητικής της επεξεργασίας στο διάστημα που μεσολάβησε, όσον αφορά τη θεωρητικοποίηση των πρακτικών που παράγονται μέσα στους προλεταριακούς αγώνες και δείχνουν προς την υπέρβαση της ίδιας τους της φύσης ως αγώνων της τάξης που είναι μόνο τάξη του καπιταλιστικού τρόπου παραγωγής. Το κείμενο ‘Η παρέμβαση και το ρεύμα της κομμουνιστικοποίησης’ γράφτηκε από τον Bernard Lyon, ένα μέλος της TC, τον Αύγουστο του 2008. Το κείμενο, έχοντας ως αφορμή τις αντιπαραθέσεις σχετικά με το ζήτημα της «παρέμβασης στους ταξικούς αγώνες», δηλαδή ένα ζήτημα τελικά πολιτικής πρωτοπορίας, αλλάζει τους ίδιους τους όρους της συζήτησης, εστιάζοντας στο γεγονός ότι είναι η σύγχρονη αντίφαση μεταξύ των τάξεων που παράγει την αναγκαιότητα λήψης μέτρων που θα κομμουνιστικοποιούν τη ζωή ως επανάσταση μέσα στην επανάσταση. Υπό αυτό το πρίσμα διαπραγματεύεται τόσο τη θεωρητική επεξεργασία όσο και τη δράση αυτών που ονομάζει «υπέρμαχους της κομμουνιστικοποίησης». Τέλος, στο τεύχος περιλαμβάνεται η προκήρυξη ‘Δημοκρατία: καμία διέξοδος’, η οποία μοιράστηκε στις απεργιακές διαδηλώσεις της 11ης Μάρτη σε Αθήνα και Θεσσαλονίκη.

Ευχαριστούμε τον σύντροφο Θ. για τη μετάφραση του κειμένου ‘Théorie Communiste’, τη συνεισφορά του στη μετάφραση του ‘Η παρέμβαση και το ρεύμα της κομμουνιστικοποίησης’ και τα σχόλιά του στο ‘Η ιστορική παραγωγή της επανάστασης της τρέχουσας περιόδου’, την Γιώτα για την φιλολογική επιμέλεια, όπως και όλους όσοι βοήθησαν με τον τρόπο τους στην έκδοση αυτού του τεύχους.

Ροκαμαδούρ για το Blaumachen
Ιούνιος 2010

Η επανάσταση και ο κομμουνισμός σήμερα παράγονται μέσα στους αγώνες του προλεταριάτου ως αναγκαία ρήξη με το περιεχόμενο τους και όχι ως πρόγραμμα ή στρατηγική που έχει οριστεί από πριν (Ο κομμουνισμός δεν είναι μια κατάσταση πραγμάτων που πρέπει να εγκαθιδρυθεί, ένα ιδεώδες που σ’ αυτό πρέπει να προσαρμοστεί η πραγματικότητα). Η πλήρης διάλυση της εργατικής ταυτότητας, η αναδιάρθρωση της ταξικής πάλης, μετασχημάτισε το περιεχόμενο του κομμουνισμού: Από επιβεβαίωση της μίας τάξης του κεφαλαίου, που ήταν το περιεχόμενο της επανάστασης μέχρι το τέλος της κεϋνσιανής ρύθμισης, σε άμεση καταστροφή και των δύο τάξεων, συνεπώς, της καπιταλιστικής κοινωνίας γενικά.

Περιεχόμενα:
editorial | Η ιστορική παραγωγή της επανάστασης της τρέχουσας περιόδου | Τheorie Communiste | Η παρέμβαση και το ρεύμα της κομμουνιστικοποίησης (Bernard Lyon) | Δημοκρατία: καμία διέξοδος

(Για αποστολή ή διανομή του περιοδικού στείλτε μας e-mail)

Vaikka valtio ja spektaakkeli yrittivät pelkistää joulukuun 2008 tapahtumat ”nuorisomellakoiksi”, joissa nuorten iälle ominainen herkkyys oikeuttaa reaktion aikuisten maailmaa vastaan, niin nämä ovat tärkeimpiä historiallisia tapahtumia Kreikassa viimeiseen 35:en vuoteen. Joulukuussa pieni osa tällä maailmankolkalla elävästä työväenluokasta kapinoi. Toiminnallaan se kritisoi nykyisiä sosiaalisia suhteita, työtä, tavaraa, valtiota. Tämä tuhoava ja samalla luova kritiikki oli antikapitalistista, ei reformistista; se ilmaisi tarvetta päästä eroon kapitalistisista suhteista.

”Muista, muista 6. joulukuuta” kuului eräs iskulause eräässä Ateenan seinässä. Siitä yöstä alkaen nuorten (ja muidenkin) proletaarien joukon toiminta puhui: se hyökkäsi kyttiä ja poliisiasemia vastaan, sytytti pankkeja tuleen, tuhosi ja ryösti tavarataloja, vandalisoi ministeriöitä, valtasi yliopistoja, kaupungintaloja ja muita julkisia rakennuksia. Hyökkäykset kalliita kauppoja vastaan alkoivat heti ensimmäisenä yönä; yhteys 15-vuotiaan pojan murhan ja pääoman ylimielisyyden välillä tuotiin esille suoraan ja selkeästi. Autokauppoja, liikennevaloja, pysäkkejä, siis kaupunkiliikenteen eri puolia vastaan hyökättiin säännöllisesti. Pankit, jotka symbolisoivat rahan ylivaltaa ihmisten tarpeisiin nähden ja edustavat sitä kaupunkitilassa, joutuivat raivokkaiden hyökkäysten kohteeksi; kapinan ensimmäisten päivien aikana niitä yritettiin polttaa vähän väliä.

Kaduilla oli koululaisia, heidän joukossaan monia toisen polven maahanmuuttajia, yliopisto-opiskelijoita, nuoria työläisiä ja työttömiä, paikallisia ja maahanmuuttajia, ”ryysy”köyhälistöä ja joitain ”vakituisia” työläisiä. Maailmanlaajuisen kapitalismin kriisin valjetessa kapina osoitti ”nuorten selkeän käsityksen siitä, että heidän tulevaisuutensa on ryöstetty jo etukäteen” (kuten Mike Davis sanoi haastattelussa kreikkalaiselle päivälehdelle [1]). Se ei ollut poliisiväkivallan tai repression vastainen liike. Se, että proletaarien hyökkäys kohdistui repression voimiin, voidaan ymmärtää, jos merkityksettömän kytän laukaus nähdään oikeassa valossaan: ilmaisuna valtion toimimisesta yhä kurinpidollisemmalla tavalla proletariaattia vastaan, jonka uusintaminen [2] käy yhä vaikeammaksi nykypäivän kapitalistisessa maailmassa. Se ei myöskään ollut hallituksen vastainen liike. Kapinallisten toiminta, jonka lähtökohtana oli nykypäivän paska elämä [3], suuntautui kapitalistisen maailman tulevaisuutta vastaan.

read the rest at http://korpi.wordpress.com/2010/04/23/joulukuu-2008-kreikka/

Harold Pinter (He already said it on February 2003)

At the historical point we are now in, the contradiction of capital is increasingly clear worldwide. Proletarians around the world are in turmoil as the reproduction of their existence becomes more and more difficult. But while it is already difficult for proletarians to continue their lives, it is capital itself, as a relation of exploitation, which is in a crisis of reproduction: The current struggles of the proletariat are the expression of the current form of this relation of exploitation.

During the last year in China, where the economy is still growing very quickly, all kinds of contradictions were rising. Clashes of workers with the police are common for a number of reasons: the demand for the increase of the very low wages on which the steep economic growth is based; attempts to prevent land enclosures in villages; struggles to get compensation for dismissed workers, and against the inadequacy of a health system which results in a high mortality rate for children. In the U.S.A., where there is a historical low in workers’ struggles, thousands of homeless and unemployed people have occupied vacant houses which had been seized by banks. Students have occupied universities in California and New York writing on their banners: We have decided not to die. They are demanding what was until recently taken for granted, just their ability to continue being students. Proletarians in South Africa and Algeria, from their much more desperate position imposed by the hierarchy of capitalist states, have made the same demands, of water and electricity, against being forced to live in slums, as they clash with police. In India as well, workers fight because the price of bread has suddenly risen, and they are starving to death. Last year in Spain, workers in shipyards which were shut down burnt police cars. In South Korea, dismissed workers occupied factories and clashed with police for two and a half months. In Bangladesh, dismissed workers clashed with police and burnt factories. In France and Belgium, dismissed workers kidnapped their bosses, placed explosives in the factories and threatened to blow them up if they were not compensated for their dismissal. In India and China, they kill their bosses during the conflicts because of thousands of upcoming dismissals. In this historical phase, proletarian struggles are objectively struggles for the right of the reproduction of existence itself.

At the same time, the restructuring of labour relations has accelerated and precariousness is the predominant situation for everyone now. Precariousness is manifested in the worst conditions: there have been 43 employee suicides in France Telecom in two years; in the U.S. 1,000,000 unemployed are desperately waiting to see whether Obama will once again extend the unemployment benefit, which runs out in April, or if they will be left with nothing. Unemployment numbers in most countries have surged, hitting records higher than in any other historical period.

In this historical phase we are in, there are more than enough proletariats for capital as the latter cannot effectively exploit the former, cannot produce the amount of profit needed so as a part of it to be anew put into profitable investments. This is the essence of any capitalist crisis regardless of the form it takes. The present form of crisis objectively puts proletarians’ reproduction at the center of the contradiction. The crisis first appeared as debt crisis of proletarian households in the U.S.A. It has already been transformed into a generalized debt crisis, and it is possible it will be transformed into a monetary crisis; that is, a debt crisis of large countries with strong currencies or even whole blocs of capitalist states such as the European Union. The debt crisis forces capital to turn to its only choice at the moment, which is to continue the strategy that created this crisis. It must further reduce wages and benefits in every possible way. This is the only choice of capital, because the debt crisis is the result of globalization and the restructuring of capitalist relations from which there is no turning back.

From the proletariat’s standpoint: “[it is] caught in the stranglehold of competition that can only reduce prices by reducing wages, in the servitude of debt which has become just as indispensable as income in order to live. The waged have, to cap it all, the chance of being tyrannised at their own cost, since the savings [are] instrumentalised by stock-exchange finance, savings which demand to be repaid without end, are their own.” (Le Monde diplomatique, March 2008). From capital’s standpoint, it is a relentless pursuit of the lowest possible price of labour power across the planet, but which has a limit: the existence and reproduction of labour power as this is socially defined in every capitalist state.

Capital is forced to try to resolve the crisis by destroying fixed capital (buildings, machinery, infrastructure) and variable capital (humans) in order to recreate the conditions of its reproduction, without being, at the moment, able to do it through its only directly effective manner, widespread global war. Thus, for the time being, the restructuring will inevitably deepen. The wage cuts are reaching the point where the lowest wage and the unemployment benefit tend to be equal, resulting in the explosive growth of debt for more and more proletarians. The privatization of “public” sectors (health, education, social insurance) is increasing dramatically. The unemployed have smaller and smaller benefits and are forced into slave-like working conditions with wages below the level of reproduction. The present historical period has reached its limit. That’s why the state places police guards outside schools in France or inside schools in the U.S.A. to arrest ‘undisciplined students.’ Capital’s only way out today is repression, but there is absolutely no way out of the crisis. This is obvious in cases of natural disasters such as in Haiti and Chile. In such cases, the capitalist system is directly put into question by proletarians, who, temporarily unable to be exploited as labour power, organize the expropriation of commodities and use them according to their needs in order to survive. Here, the only way to maintain capitalist property is by using military violence: Curfews during the night and straight assassinations are imposed in Haiti, while or imprisonment without trial takes place in Chile. Suddenly life looks like a prisoner’s life in concentration camps for the undocumented migrants who live in the thousands, imprisoned at the borders of each capitalist state.

The attack of capital against part of the working class in Greece is an aspect of this crisis of reproduction of capitalist relations. Greece today is in the eye of the storm of the debt crisis for many reasons. The most important is that the most precarious part of the proletariat rebelled in a way we all know in December 2008. Greece is an experimental lab for the new phase of the absolutely necessity of capital’s global restructuring. The bourgeoisie in Greece, as has happened many times in the past, has asked for help from more powerful bourgeois classes in order to impose a new form of exploitation. From the very beginning, the new government announced a higher national debt than the previous government in order to accelerate the introduction of the Stability Program). But the bourgeoisie itself is at the centre of the global crisis. The entire international economical press is waiting to see the reaction of the proletariat here in Greece and then to have an overview of the situation internationally. The biggest stores of loan sharks are competing with each other in order to lend and, thus, control the future of the Greek state, and thus the form and intensity of the local proletariat’s exploitation. The creation of the European Monetary Fund to IMF standards clearly shows that the contradiction of competition between capitals can now be solved temporarily, but it also shows that it does not matter who the boss of the proletariat is.

Any attempt to present the situation in a “better” way than it really is a meaningless effort. Any attempt to present the restructuring as Germany’s attack against Greece is suitable only for second rate TV-stations. SYRIZA (a leftist parliamentary party) has tried this approach, issuing nonsense about “sacred money” as compensation for a German Nazi occupation. An Orwell-type propaganda of the mass media has been mobilized, and restructuring is being presented as a natural disaster. At present, this propaganda has been partly successful. Some workers in the private sector have welcomed the reductions in the salaries of the employees in the public sector. The employees in public sector are divided on the basis of who is “truly privileged” and who is not. But all of them are in danger. If someone is wondering what being privileged means, they can ask the dismissed workers of Olympic Airways who occupied the State General Accounting Office. 15 days ago they accepted “the difficult and quite heavy program of the Ministry,” while the deputy-minister ignored them after they had begged him for a meeting. If someone is wondering about the impact on workers’ daily lives because of the attempted restructuring, one can ask the workers at the National Printing Office who after reading the text of the austerity plan’s law and realizing that 30% of their income was to be cut, decided to occupy the building they work at in order to prevent the printing of the Gazette! One can also ask them about the role of their trade union leaders who ended the occupation because they were orally “promised by the government” a circular amending the law!

There is nothing that can improve the situation. The ceremonial demonstrations called by leftists, as long as they remain as such, result in nothing but dead-ends. We are unmasking reality from the veils of politics. The stones that were thrown last Friday (March 5), and which covered the sky are not enough to make them listen to us. As more and more unemployed people occupy buildings and the police repress them; as more and more precarious workers and the unemployed clash with the forces of repression at any slightest opportunity; as the social chaos leads to organization on its own and takes the form of class revolt, then, the smiles of the showmen on the TV-news will freeze on their faces. The battles will be of similar levels to the violence accumulated over many years through the accumulation of capital and the expropriation of proletarian lives.

“What will happen in history, tomorrow, it can only be compared with the major geological disasters which change the face of Earth …”
- Victor Serge

agents of chaos

Βρισκόμαστε πια στο ιστορικό σημείο που η αντίφαση του κεφαλαίου γίνεται ολοένα και πιο ξεκάθαρη σε παγκόσμιο επίπεδο. Σε όλα τα μήκη και πλάτη του πλανήτη το προλεταριάτο βρίσκεται σε αναβρασμό καθώς δυσχεραίνεται ολοένα και περισσότερο η ίδια η αναπαραγωγή του. Καθώς οι προλετάριοι δυσκολεύονται πια να συνεχίσουν τη ζωή τους, είναι το ίδιο το κεφάλαιο ως εκμεταλλευτική σχέση που βρίσκεται σε κρίση αναπαραγωγής. Οι σύγχρονοι αγώνες του προλεταριάτου είναι η έκφραση της σύγχρονης μορφής αυτής της εκμεταλλευτικής σχέσης:
Τον τελευταίο χρόνο στην Κίνα που η οικονομία της αναπτύσσεται, ακόμη, με πολύ υψηλούς ρυθμούς, όλων των ειδών οι αντιφάσεις είναι σε έξαρση. Οι συγκρούσεις των εργατών με την αστυνομία είναι συχνές για μια σειρά από λόγους: για αυξήσεις των πολύ χαμηλών ακόμη μισθών (στο ύψος των οποίων βασίζεται η ιλιγγιώδης ανάπτυξη), για την αποτροπή των περιφράξεων όσης γης έχει μείνει στα χωριά, για την καταβολή αποζημιώσεων στους απολυμένους, για την ανεπάρκεια του συστήματος υγείας που έχει ως αποτέλεσμα μεγάλη παιδική θνησιμότητα. Στην Αμερική που εμφανίζεται ιστορικό χαμηλό των διεκδικητικών απεργιών των εργαζομένων, χιλιάδες άστεγοι και άνεργοι καταλαμβάνουν τα ακατοίκητα σπίτια που έχουν πάρει πίσω οι τράπεζες και οι φοιτητές καταλαμβάνουν τα πανεπιστήμια στην Καλιφόρνια και τη Ν. Υόρκη και γράφουν στα πανό τους: Έχουμε αποφασίσει να μην πεθάνουμε, διεκδικώντας έτσι ό,τι μέχρι πριν λίγο ήταν αυτονόητο, δηλαδή, απλώς τη δυνατότητα να συνεχίσουν να είναι φοιτητές. Την αναπαραγωγή της ζωής τους (από πολύ χειρότερη βέβαια θέση η οποία τους επιβάλλεται από την ιεραρχία μεταξύ των καπιταλιστικών κρατών) διεκδικούν και οι προλετάριοι στη Νότια Αφρική και στην Αλγερία όταν συγκρούονται με την αστυνομία γιατί δεν έχουν ακόμη νερό και ηλεκτρικό και είναι αναγκασμένοι να ζουν σε παράγκες και στην Ινδία γιατί η τιμή του ψωμιού εκτοξεύεται ξαφνικά και δεν έχουν να φάνε. Τον τελευταίο χρόνο στην Ισπανία οι εργάτες των ναυπηγείων που κλείνουν πυρπολούν αστυνομικά οχήματα, στη Νότια Κορέα επίσης απολυμένοι καταλαμβάνουν εργοστάσια και συγκρούονται με την αστυνομία για δυόμισι μήνες, στο Μπαγκλαντές, απολυμένοι και πάλι, συγκρούονται με την αστυνομία και βάζουν φωτιά στα εργοστάσια. Στη Γαλλία και στο Βέλγιο οι απολυμένοι εργάτες απαγάγουν τα αφεντικά τους, τοποθετούν εκρηκτικά στα εργοστάσια και απειλούν ότι θα τα ανατινάξουν αν δεν αποζημιωθούν για τις απολύσεις τους. Στην Ινδία και στην Κίνα σκοτώνουν το αφεντικό τους πάνω στη σύγκρουση για τις χιλιάδες επερχόμενες απολύσεις. Σ’ αυτή την ιστορική φάση οι προλεταριακοί αγώνες είναι αντικειμενικά αγώνες διεκδίκησης της αναπαραγωγής της ίδιας της ζωής.
Ταυτόχρονα οι εργασιακές σχέσεις αναδιαρθρώνονται με πολύ μεγάλη ταχύτητα και η επισφάλεια γίνεται η κυρίαρχη κατάσταση για όλους πλέον. Η επισφάλεια εκφράζεται πια με τους χειρότερους όρους: με τις 43 αυτοκτονίες εργαζομένων της France Telecom σε δύο χρόνια αλλά και με το ένα εκατομμύριο άνεργους στις ΗΠΑ να περιμένουν αγωνιωδώς να δουν αν ο Ομπάμα θα επιμηκύνει για δεύτερη φορά το επίδομα ανεργίας τους που λήγει και πάλι τον Απρίλιο ή θα μείνουν πια χωρίς τίποτα. Η ανεργία εκτινάσσεται και αναπτύσσεται με ρυθμούς άνευ ιστορικού προηγουμένου στις περισσότερες χώρες.
Βρισκόμαστε στην ιστορική φάση που το προλεταριάτο περισσεύει στο κεφάλαιο. Το κεφάλαιο δεν μπορεί να εκμεταλλευτεί επαρκώς το προλεταριάτο, δηλαδή, δεν μπορεί να παράγει τα κέρδη που απαιτούνται για να τοποθετηθεί μέρος τους εκ νέου σε κερδοφόρες επενδύσεις. Αυτή είναι η ουσία κάθε καπιταλιστικής κρίσης ανεξάρτητα από τη μορφή με την οποία αυτή εμφανίζεται. Η σημερινή μορφή της κρίσης αντικειμενικά τοποθετεί την αναπαραγωγή των προλετάριων στο κέντρο της αντίφασης. Η κρίση που εμφανίστηκε αρχικά σαν κρίση χρέους των προλεταριακών νοικοκυριών στην Αμερική έχει ήδη μετατραπεί σε κρίση χρέους κρατών και είναι πιθανό να μετατραπεί σε νομισματική κρίση, δηλαδή σε κρίση χρέους μεγάλων κρατών με ισχυρά νομίσματα ή ολόκληρων συνασπισμών καπιταλιστικών κρατών όπως είναι η Ευρωπαϊκή Ένωση. Η κρίση χρέους είναι αυτή που οδηγεί το κεφάλαιο στη μοναδική του επιλογή αυτή τη στιγμή, που είναι να συνεχίσει τη στρατηγική που δημιούργησε την παρούσα κρίση δηλαδή να μειώσει ακόμη περισσότερο μισθούς και επιδόματα με κάθε δυνατό τρόπο. Αυτή είναι η μόνη επιλογή του κεφαλαίου γιατί η κρίση χρέους είναι το αποτέλεσμα της αναδιάρθρωσης και της διεθνοποίησης του κεφαλαίου από την οποία όμως δεν υπάρχει επιστροφή. Από τη σκοπιά του προλεταριάτου: «Παγιδευμένοι στον ασφυκτικό κλοιό του ανταγωνισμού που οδηγεί στη μείωση τιμών μέσω της μείωσης των μισθών και στη δουλεία του χρέους που έχει καταστεί εξίσου απαραίτητο με το εισόδημα για να μπορούν να ζήσουν, οι μισθωτοί έχουν μόνο την «επιλογή» της τυραννίας τους που την πληρώνουν κιόλας οι ίδιοι καθώς η ενίσχυση της ρευστότητας είναι μια διαδικασία χωρίς τέλος και τα χρήματα προέρχονται πάντα από τις δικές τους αποταμιεύσεις» (Le Monde diplomatique, Μάρτιος 2008). Από τη σκοπιά του κεφαλαίου είναι ένα ατέρμονο κυνήγι της χαμηλότερης δυνατής τιμής εργατικής δύναμης σε ολόκληρο τον πλανήτη, το οποίο όμως έχει ένα όριο που είναι η ύπαρξη και η αναπαραγωγή της εργατικής δύναμης όπως αυτή ορίζεται κοινωνικά σε κάθε καπιταλιστικό κράτος.
Το κεφάλαιο είναι αναγκασμένο να προσπαθήσει να επιλύσει την κρίση με καταστροφή σταθερού κεφαλαίου (κτιρίων, μηχανών, υποδομών) και μεταβλητού κεφαλαίου (ανθρώπων) ώστε να αναδημιουργηθούν οι προϋποθέσεις της αναπαραγωγής του, χωρίς προς το παρόν να φαίνεται ότι μπορεί να το κάνει με το μόνο άμεσα αποτελεσματικό τρόπο: τον γενικευμένο, παγκόσμιο πόλεμο. Έτσι, προς το παρόν, η αναδιάρθρωση αναγκαστικά βαθαίνει. Οι μειώσεις των μισθών είναι μεγάλες σε σημείο που τείνει να εκλείψει η διαφορά μεταξύ κατώτερου μισθού και επιδόματος πράγμα που έχει ως αποτέλεσμα την εκρηκτική ανάπτυξη του χρέους όλο και μεγαλύτερου κομματιού του προλεταριάτου. Οι ιδιωτικοποιήσεις στους τομείς αναπαραγωγής (υγεία, παιδεία, κοινωνική ασφάλιση) πολλαπλασιάζονται, οι άνεργοι επιδοτούνται όλο και λιγότερο και εξωθούνται σε εκ περιτροπής καταναγκαστική εργασία με αμοιβές πολύ κάτω από το επίπεδο αναπαραγωγής. Η ιστορική φάση που διανύουμε φτάνει στα όρια της. Γι’ αυτό το κράτος τοποθετεί διμοιρίες πάνοπλων αστυνομικών έξω από τα σχολεία στη Γαλλία και βάζει τους μπάτσους μέσα στα σχολεία στην Αμερική να συλλαμβάνουν τους απείθαρχους μαθητές. Η μόνη διέξοδος του κεφαλαίου σήμερα είναι η καταστολή, δεν έχει δηλαδή καμία απολύτως διέξοδο. Το γεγονός αυτό γίνεται πασιφανές στις περιπτώσεις φυσικών καταστροφών όπως στην Αιτή και στη Χιλή. Στις περιπτώσεις αυτές η καπιταλιστική αναπαραγωγή αμφισβητείται άμεσα από το προλεταριάτο, το οποίο για να επιβιώσει, καθώς προσωρινά δεν μπορεί να είναι εργατική δύναμη, οργανώνει την απαλλοτρίωση των εμπορευμάτων και τη χρήση τους ανάλογα με τις ανάγκες του, και ο μόνος τρόπος να διατηρηθεί το καθεστώς καπιταλιστικής ιδιοκτησίας είναι η προσφυγή στη στρατιωτική βία. Επιβάλλονται απαγορεύσεις κυκλοφορίας τη νύχτα, γίνονται συνοπτικές εκτελέσεις (Αιτή) ή φυλακίσεις χωρίς δίκη (Χιλή) και η ζωή ξαφνικά μετατρέπεται σε ζωή εγκλείστων σε στρατόπεδα συγκέντρωσης όπως είναι η ζωή των μεταναστών χωρίς χαρτιά που κατά χιλιάδες ζουν φυλακισμένοι στα σύνορα κάθε καπιταλιστικού κράτους.
Η επίθεση του κεφαλαίου στο κομμάτι της εργατικής τάξης που ζει στην Ελλάδα είναι μια έκφανση αυτής της κρίσης αναπαραγωγής της καπιταλιστικής σχέσης. Η Ελλάδα σήμερα βρίσκεται στο μάτι του κυκλώνα της κρίσης χρέους για πολλούς λόγους. Ο πιο σημαντικός είναι ότι το επισφαλές κομμάτι του προλεταριάτου εξεγέρθηκε με τον τρόπο που όλοι γνωρίζουμε το Δεκέμβρη του 2008. Η Ελλάδα αποτελεί το πειραματικό εργαστήριο εφαρμογής της νέας φάσης της παγκόσμιας αναγκαστικής αναδιάρθρωσης. Η αστική τάξη της Ελλάδας όπως πολλές φορές έχει κάνει στο παρελθόν ζητάει τη βοήθεια πιο ισχυρών αστικών τάξεων για να επιβάλλει τη νέα μορφή της εκμετάλλευσης (η κυβέρνηση ανακοίνωσε αμέσως μεγαλύτερο χρέος από αυτό που είχε ανακοινώσει η προηγούμενη για να επιταχυνθεί η επιβολή του Προγράμματος Σταθερότητας) αλλά και η ίδια βρίσκεται αναγκαστικά στο επίκεντρο της παγκόσμιας κρίσης. Ολόκληρος ο διεθνής οικονομικός τύπος αναμένει την αντίδραση του προλεταριάτου εδώ για να εκτιμήσει την κατάσταση διεθνώς. Τα μεγάλα μαγαζιά των τοκογλύφων ανταγωνίζονται για το ποιος θα δανείσει και άρα θα ελέγχει στο μέλλον το ελληνικό κράτος άρα και τη μορφή και την ένταση της εκμετάλλευσης του προλεταριάτου που ζει εδώ. Η δημιουργία Ευρωπαϊκού Νομισματικού Ταμείου στα πρότυπα του ΔΝΤ δείχνει ξεκάθαρα ότι η αντίφαση του ανταγωνισμού μεταξύ των κεφαλαίων μπορεί και σήμερα να λυθεί προσωρινά αλλά και ότι για το προλεταριάτο δεν έχει σημασία ποιο είναι το αφεντικό του.
Κάθε προσπάθεια να εμφανιστεί η κατάσταση καλύτερη από ό,τι είναι πέφτει στο κενό. Η προσπάθεια να εμφανιστεί η αναδιάρθρωση σαν επίθεση των Γερμανών στην Ελλάδα κάνει μόνο για το Star Channel, κι ας προσπάθησε ο Σύριζα να την προωθήσει με τις ανοησίες για τα «ιερά χρήματα» (Γλέζος) της αποζημίωσης της κατοχής. Επιστρατεύεται αναγκαστικά η οργουελιανής μορφής προπαγάνδα των media τα οποία παρουσιάζουν την αναδιάρθρωση σαν φυσική καταστροφή. Προς το παρόν η προπαγάνδα αυτή έχει κάποια επιτυχία. Αρκετοί υπάλληλοι και εργάτες του ιδιωτικού τομέα επιχαίρουν για τις μειώσεις μισθών των υπαλλήλων στον κρατικό τομέα. Οι δημόσιοι υπάλληλοι διαιρούνται στη βάση του ποιος είναι «πραγματικά προνομιούχος» και ποιος όχι. Όλα αυτά όμως έχουν ημερομηνία λήξης. Το τι σημαίνει προνομιούχος μπορεί κανείς να πάει να το ρωτήσει στους υπαλλήλους της Ολυμπιακής που αναγκάστηκαν να καταλάβουν το Γενικό Λογιστήριο του Κράτους ενώ πριν από 15 μόλις μέρες αναγνώριζαν «το δύσκολο και αρκετά βεβαρυμμένο πρόγραμμα του συγκεκριμένου Υπουργείου» όταν τους έγραφε στα παπάρια του ο υφυπουργός ενώ τον παρακαλούσαν για μια συνάντηση. Επίσης για τις επιπτώσεις στην καθημερινότητα από την επιχειρούμενη αναδιάρθρωση μπορεί κανείς να ρωτήσει τους εργαζόμενους στο Εθνικό Τυπογραφείο οι οποίοι μόλις διάβασαν το κείμενο του νόμου και συνειδητοποίησαν ότι περικόπτεται το 30% του εισοδήματος τους αποφάσισαν να καταλάβουν το κτίριο που δουλεύουν για να μην τυπωθεί το ΦΕΚ! Μπορεί επίσης να τους ρωτήσει για το ρόλο των συνδικαλιστών τους που έληξαν την κατάληψη επειδή τους «υποσχέθηκε η κυβέρνηση» προφορικά εγκύκλιο που τροποποιεί το νόμο!
Τίποτα δεν υπάρχει που να μπορεί να βελτιώσει την κατάσταση. Οι τελετουργικές πορείες που καλούνται από την αριστερά, όσο μένουν τέτοιες, δεν κάνουν τίποτα άλλο από το να αναδεικνύουν το αδιέξοδο. Είμαστε μπροστά στην απογύμνωση της πραγματικότητας από τα πέπλα της πολιτικής. Οι πέτρες που κάλυψαν τον ουρανό την προηγούμενη Παρασκευή 5/3 σίγουρα δε φτάνουν ούτε για να ιδρώσει το αυτί τους. Όταν οι ολοένα και περισσότεροι άνεργοι θα καταλαμβάνουν κτίρια και θα πρέπει να τους καταστέλλει η αστυνομία, όταν οι ολοένα και περισσότεροι επισφαλείς εργαζόμενοι/άνεργοι θα συγκρούονται με τις δυνάμεις καταστολής με την παραμικρή αφορμή, όταν το κοινωνικό χάος θα τείνει να οργανώνεται από μόνο του και να παίρνει τη μορφή της ταξικής εξέγερσης τότε το χαμόγελο των παρουσιαστών των δελτίων θα παγώσει και η αναμέτρηση θα είναι ανάλογη της βίας που έχει συσσωρευτεί από τόσα χρόνια συσσώρευσης του κεφαλαίου και απαλλοτρίωσης της ζωής του προλεταριάτου.

«Αυτό που θα συμβεί στην Ιστορία, αύριο,  δε θα μπορεί παρά να συγκριθεί με τις μεγάλες γεωλογικές καταστροφές που αλλάζουν την όψη του πλανήτη…»
Βικτόρ Σερζ

πράκτορες του χάους

Ačkoli se stát a spektákl snažily události prosince 2008 snížit na „nepokoje mládeže“, jejímuž věku vlastní citlivost ospravedlňuje její reakci na svět dospělých, jsou tyto události nejdůležitějšími historickými událostmi za posledních 35 let v Řecku. V prosinci se totiž vzbouřila menšina dělnické třídy, která žije v jednom malém koutě světa. Svými činy kritizovala soudobé společenské vztahy, práci, komoditu, stát. Tato destruktivní a zároveň kreativní kritika byla antikapitalistická a nikoli reformátorská. Byla výrazem potřeby překonat kapitalistické vztahy.

„Pomni, pomni 6. prosinec,“ hlásalo heslo na jedné aténské zdi. Od té noci hovořily skutky masy mladých (ale nejen) proletářů: útočili na policajty a policejní stanice, zapalovali banky, rozbíjeli a rabovali obchodní domy, pustošili ministerstva, okupovali univerzity, radnice a další veřejné budovy. Na drahé obchody se začalo útočit hned od první noci: přímo a explicitně tak byla vyslovena spojnice mezi vraždou 15letého chlapce a arogancí kapitálu. Běžně docházelo k útokům na prodejny automobilů, semafory, autobusové zastávky, tedy na aspekty oběhu ve městě. Útoky proti bankám, které v prostoru města symbolizují a teritorializují nadvládu peněz nad potřebami lidí, byly zuřivé; během prvních dní vzpoury neustále docházelo k pokusům o jejich zapalování.

Na ulicích byli školáci, mezi nimi nějací ti imigranti z druhé generace, vysokoškoláci, mladí dělníci a nezaměstnaní, „lumpen“ proletáři a jen málo „stabilních“ pracujících. S příchodem kapitalistické krize rebelie ukázala, že „mladí lidé velmi dobře chápou, že jejich budoucnost již byla předem vypleněna“ (jak řekl Mike Davis v rozhovoru pro jeden řecký deník[1]). Nebylo to hnutí proti policejní brutalitě nebo represi. Že se represe stala terčem proletářského útoku, je pochopitelné, vidíme-li za výstřelem jednoho bezvýznamného policajta jeho skutečnou podstatu: projev stále disciplinárnějších zásahů státu proti proletariátu, jehož reprodukce je v dnešním kapitalistickém světě čím dál tím obtížnější. Nebylo to ani hnutí proti vládě. Činy povstalců vycházely z dnešního života na hovno[2] a směřovaly proti budoucnosti kapitalistického světa.

Nelze se nepodívat na to, jak konkrétní geografie města v centru Atén přispěla k tomu, že se během revolty spojily dvě části proletariátu, když se padla zeď mezi čtvrtí „permanentních buřičů“ a čtvrtí přistěhovalců. Bulvár Patision zase jednou sehrál svoji historickou úlohu, kterou je úloha bulváru třídních bojů. Leží v zeměpisném trojúhelníku, jehož strany odpovídají třem světům. Exarchia je územím probíhající „občanské války o nízké intenzitě“, kterou se, jak se zdá, již dlouho vyznačuje vztah mezi policií a různými vrstvami mládeže (Mike Davis). Je to čtvrť kontrakultury a několika podob subkultury, ale také oblast, kde cirkulují a kvasí radikální (nebo méně radikální) politické myšlenky. Vypadá jako „galská vesnice“ v metropoli komodity a bezpečnosti. Historicky je „laboratoří“ podvratného chování a terénem intenzivních sociálních konfliktů. Přistěhovalecká čtvrť, která se nachází kolem náměstí Omonia a ulice Peiraius, je místem, kde se v posledních letech shromažďují ty nedegradovanější části multinacionálního proletariátu. Na třetí straně leží zóna ulice Ermou-náměstí Syntagma-distrikt Kolonaki. To jsou oblasti bohatství a státní moci; skutečnost, že se nalézají vedle vyvrhelů a nedisciplinovaných je provokativní. Blízkost těchto oblastí díky neschopnosti řeckého státu aplikovat politiku „modernizace“ a sterilizace městského centra (na rozdíl od mnoha evropských metropolí) vytváří hořlavou směs, která v prosinci vzplála. Během výbuchu se setkaly různé aspekty reakcí na devalorizaci a prekarizaci života. Proto byla revolta rozptýlená, požár se šířil a hrozil pohltit velkou část země. Zatímco stát žadonil o poklidné a symbolické protesty, buřiči kolem svých čtvrtí hledali státní budovy, které by obsadili nebo napadli. Všemožně se snažili deklarovat, že nepřítel je všude.

„Jsme obrazem budoucnosti“ (heslo na zdi)

Historický význam prosince spočívá v tom, že činy, z nichž sestával, vytvářejí potřebu překonat obsah proletářské kritiky světa. Prosinec je současnou krizí reprodukce kapitalistického vztahu, jelikož kompozice a akce povstalců jsou příznačné pro slepou uličku kapitalistické společnosti. Povstalci, ať už jim kapitál říká jakkoli (školáci nebo vysokoškoláci, mladí prekérní dělníci, přistěhovalci), jsou proletáři, jimž kapitál zjevně není ochoten zaručit budoucnost. Jejich „no future“ situace ohrožuje zbytek proletariátu a zároveň samotný kapitál jako vztah.

Prosincové destruktivní činy byly sociální a difuzní. Kdyby historicky tyto činy mohly pokračovat a šířit se, pak by byla nastolena otázka zrušení kapitálu proletariátem. V tomto smyslu prosinec ukázal, že zrušení kapitálu je v budoucnu možné; představoval rozchod s historickou minulostí třídních bojů. Zrušení kapitálu čili zrušení tříd a tudíž také zrušení proletariátu a produkce nových bezprostředních společenských vztahů mezi jedinci, to je komunismus. Produkce nového světa je nutně výsledkem zničení toho starého. A v tom spočívá obraz budoucnosti, jenž v sobě prosinec nesl: jedině destrukce budov, výrobních prostředků, distribučních sítí, každé situace a místa, které zachovávají kapitál, může vytvořit podmínky, které si vynutí komunismus. Teprve tehdy, až bude každodenní činnost neoddělitelná od činnosti povstalecké, objeví se příležitost ke zrušení tříd, tedy ke zrušení práce a hodnoty. Dělbu času na práci a další aktivity i dělbu prostoru na výrobní a reprodukční lze zpochybnit pouze zničením městského prostoru. Jak v 19. století napsal Marx v Grundrisse: „Vztahy mezi jedinci se pojí s věcmi, protože směnná hodnota je přirozeně materiální.“ Rušení hodnoty nutně začne ničením věcí. Až se tato destrukce stane natolik všeobecnou, že proletariát bude muset hledat způsob jak žít, aniž by dál byl proletariátem, teprve pak vyvstane možnost komunismu. Komunismus není o „přivlastnění si veřejných míst“ nebo „rozdělování všem“ produktů, které byly vyrobeny v rámci kapitálu, či o „samosprávě“ továren, které nemohou být ničím jiným než místy, kde se produkuje hodnota. Stejně tak není jen „násilím“, „konfrontací se státem“ nebo „ničením budov“. Nové vztahy jsou generalizací komunistických opatření, které je třeba přijmout, protože jsou nutné jak pro pokračování boje, tak pokračování života. Komunizace je pojítkem všech komunistických praktik, které jsou výsledkem potřeb konfliktu s kapitálem, a jejich generalizací až do bodu, odkud už nebude návratu. Historickým výsledkem této procedury je komunismus: nikoli „samospráva výroby“, ale zrušení dělby života na výrobu a reprodukci. Nikoli „přivlastnění si veřejných míst“, ale zrušení dělítek uvalovaných městským prostorem. Prosincová revolta ukázala směrem k budoucnosti, ale zastavila se. Po vzpouře se obsah třídního boje transformoval a vrátil se k požadavkům[3]. Když se v průběhu proletářských bojů neztotožní přežití s pokračováním boje proti všem formám kapitálu, zajisté dojde k nové transformaci kapitálu jako společenského vztahu, ale tyto boje jsou odsouzeny k porážce při zachování svých práv v rámci kapitálu. Komunizace není obranou alternativního způsobu organizace života; komunizace nebrání; komunizace jde pořád dál. Komunizace není nic než kritika revoluce samotné, čili revoluce proti jejímu zpomalování (které je kontrarevolucí); revoluce v revoluci.

„Zpět do normálu? Ani kdybyste po nás stříleli“ (heslo na zdi)

Jde-li o zrušení kapitálu, pak líčení prosincové revolty musí přezkoumat, co proletáři všech genderů dělali, jaké byly meze jejich konání a čeho jsou schopni do budoucna.

Akcemi, které navzdory svým rozporům ukazovaly směrem k novému světu, byly útoky proti budovám a obchodům a rabování komodit, protiodborová praxe, která se projevila při okupaci GSEE a divoké útoky školáků na policejní stanice. Tyto akce jsou důležité, protože nic nepožadují. Stejně důležitá byla značná účast přistěhovalců, která naznačuje, že dělítka mezi proletáři se zpochybňují jedině tehdy, když boj jde proti kapitálu. Budeme se zabývat úlohou „antiautoritářské/anarchistické scény“, neboť speciálně přispěla k prosincovému hnutí, ale také tématem sociálního násilí, protože má obzvláštní význam. Historické mezi prosincové vzpoury a jejím perspektivám v budoucnosti je věnována zvláštní část na konci textu.

„Ničí nám život; my zničíme všechno, co nám brání uchopit náš život do vlastních rukou“ (heslo na zdi)

Povstalí proletáři nepřišli s žádnými požadavky, nic nežádali, neboť „každodenně zažívají a tudíž jsou si i vědomi odmítání vládnoucí třídy splnit takové požadavky,“ říkal jeden leták z obsazené ASOEE. Prosincové dny jasně ukázaly, že kapitalistická krize je rovněž krizí politiky. Povstalci ničili nebo okupovali státní budovy, čili budovy kolektivního kapitalisty a mechanismu společenské reprodukce, s nímž by se v boji za požadavky snažili o kompromis. Jejich útoky proti veřejným budovám byly absencí požadavků. „Nejskandálnější je samozřejmě tato absence reformních požadavků (a tedy jakékoli konvenční rukověti ke zvládání protestů) a ne Molotovovy koktejly nebo rozbité výlohy obchodů,“ řekl Mike Davis v tom stejném rozhovoru.

Nesjednatelný charakter prosince představuje rozchod s masivním a dlouhodobým studentským hnutím z let 2006-07, které je historickým pozadím vzpoury. Tehdy se vzbouřila specifická část mladých proletářů, vysokoškolští studenti, což má v Řecku velkou důležitost.[4] Bylo to hnutí proti zablokování reprodukce (budoucí) kvalifikované pracovní síly. Navzdory vnitřním rozporům a konfliktům ale studentské hnutí bylo bojem za požadavky (dožadovalo se lepší pozice na trhu práce pro kvalifikované pracující). Jelikož jsme byli součástí tohoto hnutí a před námi stálo rozšíření jeho slabiny ven z vysoké školy, byli jsme přesvědčeni, že specifické požadavky mohou být politickým nástrojem pro zpochybnění dělítek uvnitř dělnické třídy. Jelikož jsme zažívali – každý z nás jinak – útok na podmínky naší reprodukce (zásadní aspekt kapitalistické restrukturalizace), věřili jsme, že tuto roli sehraje požadavek „sociální mzdy“ a tak jsme ho v hnutí konkretizovali jako požadavek na mzdu za školní práci. Jednalo se o jeden z těch požadavků, které vyjadřovaly opozici dělnické třídy vůči tendenci kapitálu – v současném dějinném údobí – redukovat nepřímou mzdu seškrtáváním sociálních dávek a stále silnějším tlakem na bezprostřední podřízení reprodukce pracovní síly námezdnímu vztahu. Naším cílem bylo zdůraznit, že činnosti nenámezdních částí dělnické třídy – u každé z jiných důvodů – jsou prací v tom smyslu, že reprodukují kapitál jako společenský vztah. Domnívali jsme se tedy, že požadavek „sociální mzdy“ nastolí téma zlepšení pozice studentů, nezaměstnaných, žen v domácnosti a obecně všech, kdo nejsou na trhu práce, a vyústí ve schopnost nás, všech námezdně pracujících společně, zpochybnit kapitál jako společenský vztah z lepší pozice. Snažili jsme se jej tedy v hnutí navrhovat jako podvratný požadavek. Jednalo se o rozpor, který jsme dokázali pochopit až po prosinci. Pozitivně na tento požadavek zareagovala jen malá radikální část studentského hnutí. A prosincová revolta nám ukázala důvod proč. Fragmentace proletariátu má historický charakter, a proto se k ní nemůžeme stavět jen jako ke slabosti nebo porážce dělnické třídy. Stejně tak se nemůžeme k předchozí historické situaci dělnické třídy, čili k předchozí podobě kapitálu, stavět jako k vítězství. Proletariát byl po porážce bojů v letech 1960-1970 a kontrarevoluci segmentován do nutně antagonistických kategorií námezdních či nenámezdních částí, jelikož generalizovanou podmínkou, která vládne na trhu práce, je prekérnost. Zevšeobecnění prekérnosti ale nemůže vést k „jednotě prekérních dělníků“, neboť důsledky prekérnosti a hlavně obtížnost, s níž se reprodukují jako dělníci, potvrzují již existující dekompozici dělnické identity, která se odvozuje od časoprostorové fragmentace výroby, kterou přinesla restrukturalizace kapitálu. Kapitalismus je však vztahem mezi dvěma třídami a problém s reprodukcí dělnické třídy, je rovněž problémem kapitálu. Prosincová vzpoura byla prožitou kritikou onoho našeho hlediska, jelikož nám ukázala, že fragmentaci nezpochybňují požadavky, které potvrzují postavení proletáře z předešlého dějinného údobí. Nutně může být zpochybněna pouze ve chvíli povstání: během praktické kritiky samotného kapitálu jako společenského vztahu, jmenovitě kritiky existence proletářů jakožto pracovní síly.

Absence požadavků znamenala převahu neformální podoby organizace na ulicích, podobu skupin přátel nebo gangů. Žádné oficiální výzvy k protestům neexistovaly. Během prvních dní demonstrace v centrech měst jednoduše skýtaly potřebný prostor pro shromáždění destruktivní vůle povstalých proletářů. Ilustrovala to divoká jednoduchost transparentů, na nichž stálo pouze „Vrazi!“, zatímco (velmi zřídkavé) transparenty politických nebo odborových organizací vyjadřovaly jejich potřebu distancovat se od tzv. „slepého“ a „neorientovaného“ násilí. Rebelové své akce organizovali na základě svých bezprostředních vztahů (vztahů, které přesáhly již existující vztahy mezi kámoši) a vzájemné touhy po konkrétní akci. Jelikož takovéto neoficiální skupiny nemají kanceláře, nevydávají politické brožury a nevedou zápisy, jsou odsouzeny ztratit se v anonymitě dějin, a proto je obtížné zaznamenat jejich činy. Jsou oněmi skupinami provokatérů, jejichž akce nejsou kontrolovatelné stranami, jsou hlasy vynalézajícími originální heslo a jsou živly, které tvoří kolektivní subjekt „zakuklence“. Neoficiální skupiny přátel se nehlásí k zodpovědnosti za své skutky, protože jim nejde o získání politického prospěchu; jsou překvapivou postavou, která v události sehraje dominantní úlohu, aby následně zmizela. Od imigrantů z druhé generace až po antiautoritářské/anarchistické kolektivy, které na ulici jednají spíše jako gangy než jako politické organizace, neoficiální skupiny byly během prvních dní prosincové vzpoury díky bezprostředním vztahům mezi svými členy nespornými protagonisty, alespoň co se organizace týče.

Převaha těchto skupin jakožto formy organizace vyústila v cosi velmi specifického: navzdory svému úsilí stát nenalezl žádné představitele povstalců a povětšinou se mu ani žádné nepodařilo vykonstruovat, aby dostal hnutí pod kontrolu. V každém hnutí ohledně momentálních požadavků je onen druh organizace, který vyjadřuje jeho meze. Například stávku organizují odbory či dokonce militantní část dělníků mimo odbory. Obě tyto formy na sebe berou úlohu těch, kdo zajistí, že se dělníci vrátí do práce (občas proti menšině, která nechce). Podobně protest ohledně specifického požadavku organizuje strana nebo politická scéna, jejichž rolí je předně tento požadavek definovat a tedy definovat, co je ve vztahu k tomuto specifickému požadavku v sázce, a pak definovat obsah a dobu vítězství nebo porážky, čili konec boje. V případě prosince existovali různí rekuperátoři, kteří se vedle těch, kdo revoltu zcela odsuzovali, snažili přesvědčovat, že ku prospěchu mohou být jedině politické protesty a požadavky a nikoli tzv. „slepé“ násilí, které se i přes svoji slepotu, jak přiznávali dokonce i levičáci, zaměřovalo na kapitalistické terče. Mediace však nefungovala úspěšně, jelikož povstalci byli proti všem zprostředkovatelům a jednali, odmítajíce jejich roli, jakoby pro ně z kapitalismu nekoukal žádný materiální prospěch.

„Ke zdi, vy mamrdi! Přišli jsme si pro to, co nám patří…“ (název jednoho letáku)

Stejně jako ve všech nedávných proletářských rebeliích (příkladů je mnoho: Watts ‘65, Detroit ‘67, Boloňa ‘77, Los Angeles ‘92, Albánie ‘97, Argentina 2001, Francie 2005) i v Řecku si proletáři během prosince přivlastňovali to, co se v chaosu vytvořeném nepokoji stalo dostupným. K rabování docházelo hlavně v Aténách, méně v Soluni a ještě méně v provinčních městech. Společně s absencí požadavků bylo tím nejskandálnějším aspektem prosince. Novináři a političtí mediátoři všeho druhu mohli po nějakou dobu „ospravedlňovat“ a tolerovat útoky na policii a vandalismus, ale nikoli tento proletářský výpad proti soukromému vlastnictví. Nicméně když spektákl štědře rozdává přísliby konzumního štěstí, zatímco prostředky k jejich naplnění jsou proletářům odebírány, není nic přirozenějšího než přímé přivlastnění.

V prosincovém rabování důležitou úlohu sehráli přistěhovalci, ale nebyli sami. V mnoha případech školáci, studenti, ale také starší řečtí proletáři využili stoprocentních slev nabízených neschopností státu ochránit soukromé vlastnictví. Samozřejmě, že stát a média se pokoušely rozdělit účastníky nepokojů na demonstrující Řeky a rabující imigranty. Pro spoustu přistěhovalců v Aténách to totiž byl způsob, kterým se zapojili do revolty, jelikož vytíženost policie jim skýtala příležitost přivlastnit si zboží z obchodů v sousedství. Minimálně ve dvou případech se jich najednou odnikud vynořily desítky a vyrabovaly obchody na nákupní ulici. V jiných případech k rabování docházelo za barikádami, v oblastech dočasně osvobozených od policie. Důležité je, že v Aténách se případy rabování objevily ihned po onom policejním výstřelu, během prvního dne vzpoury; od následujícího dne docházelo k rabování i v Soluni. Přivlastňovala se široká paleta komodit: potraviny a další nutné zboží (léky, nábytek, oblečení, palivo), ale také zboží luxusní, aby z něj byla část rozprodána. V některých případech došlo k útokům na bankomaty, ale ty byly neúspěšné. Lidé „zaměstnaní ve zločineckém sektoru“ využili příležitosti k organizovaným útokům na klenotnictví a další luxusní obchody. V několika případech účastníci nepokojů po rabování zničili obchody i komodity, které si nikdo nepřivlastnil. Takto svoji slavnost považovali za završenou. Jejich činy deklarovaly, že: dnes sice používají komodity (ve většině případů připravené o jejich směnnou hodnotu), ale nechtějí, aby zítra existovaly obchody.

Tak, jako každý komunistický krok, který se negeneralizuje, i rabování bylo rozporuplnou praktikou. Škoda způsobená zbožnímu vztahu přivlastňováním si komodit z rozbitých výloh zůstává částečnou. Zbožní vztah nakonec přežívá v osobním vlastnictví nebo opětovném prodeji narabovaných věcí. V obou případech vzpoura naráží na své meze. Přivlastněné zboží se nestává užitečným pro bezprostřední vztahy mezi společenskými jedinci, ale užitnými hodnotami pro každého nezávislého jedince či každou oddělenou komunitu. Nevíme, co přesně se stalo v přistěhovaleckých komunitách. Umíme si s jistotou představit, že se oslavilo několik dní volna, jelikož prodej přivlastněného zboží dočasně eliminoval povinnost pracovat. Rovněž si umíme představit hostiny s ukradeným masem a nápoji a hlučné sešlosti za účelem sledování fotbalových zápasů na „nových“ televizorech stojících na „krásných nakradených“ stolech a už žádné postávání u trafik a obchodů s potravinami, které na náměstí Victoria „nabízejí sledování televize“. Tato posvícení jsou však neúplná; jsou návratem do normálu. Samozřejmě, že byly případy „zlodějů“, kteří rozdávali nakradené zboží, ale bylo jich velice málo a negeneralizovaly se. Tato praxe nebyla nutná pro přežití, spíše se jednalo o rebelskou fiestu. Praxe rabování bude skutečně osvobozující teprve tehdy, až dosáhne své finální destinace: přivlastnit si naši budoucnost vyrabovanou kapitálem.

„Tyto dny patří Alexisovi“ (heslo na zdi)

Neklid se dostal na vyšší rovinu a rozšířil se do aténských předměstí a velkého množství malých provinčních měst a městeček, když v pondělí 8. prosince ráno vstoupili do střetů školáci. Útoků na četné policejní stanice se účastnili i školáci z druhé generace přistěhovalců. Díky neschopnosti státu aplikovat plně separující vzdělávací politiku (řecké a imigrantské děti často sedí ve stejné lavici) a absenci plánované ghettoizace přistěhovalců ve městech – podobné jako třeba ve francouzských městech – tato druhá generace imigrantů stále více interaguje s domácími studenty, protože životní podmínky domácích a přistěhovalců se vzájemně přibližují. Tím se do značné míry vysvětluje jejich spojení během prosincového neklidu.

Ze všech lidí to byli hlavně školáci, kdo cítil, že vražda 15letého dítěte je vraždou jednoho z nich. Je jasné, že si ta děcka velmi dobře uvědomují, jaká je čeká budoucnost. Prohlášení obhájce onoho policejního vraha o tom, že si to dítě smrt zasloužilo, stejně jako sama skutečnost, že si stát za vrahova advokáta zvolil právě tuto konkrétní osobu, představují oficiální stanovisko státu: integrace dnes dosahujeme represivně disciplinárním způsobem. Fakt, že život každého proletáře je v ohrožení, je teď normální. Kromě tlaku rodiny školáci zažívají intenzivnější disciplinování a racionalizaci mechanismů selekce a vyloučení (zákon „proti zakuklencům“, útok na mládežnické subkultury a neustálá policejní šikana na ulicích, řada školských zákonů nebo legislativních návrhů – několik nedávných příkladů: abyste se dnes dostali na vysokou školu, musíte dosáhnout ohodnocení 10; je tu i návrh na brannou povinnost od 18 let). Posledními projevy neklidu ve školství jsou studentské hnutí v letech 2006-07 a 6týdenní stávka učitelů základních škol; jedním z jejich dopadů bylo, že se po roce 2006 objevily „obvyklé“ okupace škol, které v mnoha případech nemají žádné konkrétní požadavky[5]; školáci deklarují, že se jim nelíbí být studenty a obsazováním svých škol nepřímo zkracují délku školního roku.

Určitá praxe školáků během revolty ohlašuje reprodukční krizi kapitalistického systému. Řečtí školáci (nehledě na to, z jaké vrstvy pracující třídy pocházejí) jsou přesvědčeni, že jejich životní podmínky budou horší než životní podmínky jejich rodičů. Budoucí pracující/nezaměstnaní vědí, že z nich v budoucnu bude zcela postradatelná pracovní síla, a tak během revolty odmítají svoji současnou úlohu studentů. Během prvních dní vzpoury se skupiny školáků potloukaly centrem, různými čtvrtěmi a předměstími velkoměst a opravdu hledali policisty. Když je potkali, útočili na ně až do vyčerpání. Neohroženě stáli skutečně jen kousek od policajtů a riskovali, že je zatknou nebo zbijí. Byli opravdu nekontrolovatelní. Absence požadavků se projevovala strašlivými výbuchy proti policejním služebnám, což byla ve srovnání s obsazováním školních budov „upgradovaná“ praktika. Možná, že kombinace naprosté absence požadavků a intenzity násilí proti státu během prvních dní vzpoury je důvodem, proč se následně nerozšířily okupace škol. Jelikož akce školáků neexpandovaly a nestaly se všeobecnými, jejich impuls ustoupil, a tak po všem, co prováděli mimo školu, pro ně bylo těžké vrátit se k tradiční praxi „šprtů“.

„Tyto dny patří i nám“ (z letáku Doupěte albánských přistěhovalců)

Spojení řeckých prekérních proletářů a imigrantů ve vzpouře – přičemž na ty druhé kapitál uvaluje prekérnost tím nejbrutálnějším způsobem – bylo překonáním národních, rasových a náboženských dělítek, které se objevilo i ve Francii během let 2005 a 2006. Tento posun měl velký historický význam. První generace balkánských přistěhovalců, kteří jsou v Řecku od začátku 90. let 20. století, se revolty neúčastnila. Obecně řečeno, tito přistěhovalci byli – do určité míry – integrováni do řecké společnosti. Jejich údělem bylo zastoupit nedostačující sociální stát (zhostili se části reproduktivní práce, jako třeba péče o děti a přestárlé za velice nízkou cenu), zatímco kapitál útočil na přímou i nepřímou mzdu proletářů; nadto byli používáni jako nástroj k tlaku na celou řeckou dělnickou třídu, jelikož jim platili nízké mzdy. Do značné míry jsou zaměstnáváni na „neoficiálním“ trhu práce, který jim skýtá minimální příjem, s nímž vyjdou, a snad i lepší životní podmínky, než jaké mívali v zemích svého původu. Oproti tomu jejich děti, které svůj život začaly v této zemi, zažívají novou bezvýchodnou situaci: jejich život bude přinejlepším podobný životu jejich rodičů, což je pro tuto generaci důvod, aby se bouřila. Tito mladí imigranti chodí do školy, a ačkoli, jak jsme již napsali, nejsou zcela separováni od zbytku studentské populace, čelí rasismu a pohrdání a vědí, že jsou těmi prvními, komu se společenský žebříček uzavírá. Kromě mladých balkánských přistěhovalců, kteří se účastnili divokých protestů školou povinných dětí v různých aténských a soluňských čtvrtích, se skupiny-gangy přistěhovaleckých školáků účastnily také ústředních demonstrací 8. prosince. Soudě podle jejich jednání, nebyli zrovna ochotni střetnout se s policajty. Jejich terči byly hlavně banky a veřejné budovy a někteří z nich nepromeškali příležitost rabovat obchody.

V Aténách se nepokojů účastnili i ti nejnovější a nejzbídačenější imigranti; ti, kteří žijí v ghettech městského centra, ti nadbyteční/vyloučení: Afghánci, Pákistánci a Afričané. Tito proletáři se od první chvíle zapojovali do konfliktů, k nimž docházelo ve středu města, poblíž jejich čtvrtí a během prvních dní prosincové vzpoury vyrabovali spoustu obchodů. Řada se jich účastnila útoku na policejní stanici na náměstí Omonia (která proslula mnoha incidenty s týráním imigrantů).

Samozřejmě, že ke spojení různých částí proletariátu a jejich akcí nedocházelo vždy bez konfliktů. Od prvního dne byla řada imigrantů napadána za pokusy o rabování. Navíc během okupace Národní polytechnické univerzity v Aténách, která po erupci prvních dní hostila mnohé přistěhovalce, docházelo ohledně rabování k ostrým konfliktům mezi některými anarchisty a imigranty. Nemůžeme přehlížet ani tu skutečnost, že v některých případech se konflikty ohledně rabování odehrávaly během bojů proti policii, neboť někteří rabující nepodporovali bitvy, které jim dávaly příležitost přivlastnit si komodity. Někteří účastníci nepokojů si zboží nebrali, ale pálili je, čímž podtrhovali jeho dané chvíli odpovídající užitečnost. Na druhou stranu, spory ohledně rabování se vynořily i v jiných případech, kdy vůbec nešlo o udržení barikády (jako v pondělí 8. prosince). Místo toho, aby napomáhali přivlastňování komodit prováděnému lidmi, kteří je opravdu potřebovali, ti anarchisté, jimž vadili „zloději“, bránili „politickou korektnost“ událostí, takže již přemýšleli a jednali v souladu s názorem, jenž se na tyto události zformuje po skončení vzpoury.

Reakce státu na participaci přistěhovalců na vzpouře byla zcela očekávatelná: represe, „úklidové“ operace, deportace a plány na výstavbu koncentračních táborů. Leč zároveň se zvětšuje vlna přistěhovalectví a řecký stát stojí tváří v tvář velkému množství přebytečných proletářů, kteří vzhledem k jeho zeměpisné poloze nutně putují přes Řecko. Kombinace dusivých životních podmínek těchto „sans papiers“ přistěhovalců a jejich zkušenosti s účastí v prosincových událostech sehraje v brzké budoucnosti důležitou úlohu ve formování třídního boje v Řecku.[6]

„Všeobecné shromáždění povstalých dělníků“ (GSEE)

Obsazení budovy GSEE[7] rozporuplně vyjadřovalo sílu i mez vzpoury. Zprvu se iniciativy chopili radikální odboráři (hlavně zdola organizované odbory kurýrů) a zatímco revolta pokračovala, využili šanci k posílení svých odborů „spektakulární“ akcí. Okupace nicméně vyjadřovala potřebu povstalých proletářů rozšířit vzpouru na pracoviště. Obsazování radnic a dalších státních budov v mnoha městských částech Atén a v dalších provinciích bylo v předchozích dnech výrazem téže potřeby.

Od začátku okupace budovy GSEE byla přítomna radikální tendence složená z prekérních i „stabilních“ proletářů, kteří se stavěli proti odborářům. V okupaci spatřovali jedinou šanci jak nastolit otázku zablokování výrobního sektoru, neboť po 10. prosinci nedošlo k žádné jiné důležité stávce. Samozřejmě, že obě tendence napadaly hlavní řecké byrokratické odbory (GSEE), ale tím shodnost jejich názorů končila. Obhájci autonomního odborářství proti samotnému obsahu rebelie bránili dělnickou identitu a pokoušeli se, i když neúspěšně, zatlačit do pozadí nepracující povstalce účastnící se okupace. Proti sobě stojící tendence dosáhly urovnání (rozporuplného) ve jménu okupace: Všeobecné shromáždění povstalých dělníků.

Samo obsazení GSEE – stejně jako rozpory existující v okupacích v různých čtvrtích – vyneslo na povrch nemožnost rozšíření vzpoury. Do obsazené budovy GSEE zavítalo pár tisíc pracujících a nezaměstnaných a přes pět set lidí se účastnilo shromáždění. V žádném případě však nelze tvrdit, že by třeba jen malá část těchto proletářů podpořila okupaci tak, že by navrhla konkrétní akce na pracovištích. Mnozí z nich tam zašli ze zvědavosti a žádné procedury se neúčastnili. Vlastně se domnívali, že jde o odborovou proceduru čili diskusi o možných požadavcích dělnické třídy a způsobech jak je prosazovat. Jenže právě proto, že okupace neměla žádné požadavky (kromě okamžitého propuštění zadržených povstalců), dovedl tento rozpor mnohokrát diskuse k chaosu. Rovněž se všem organizovaným intervencím na pracovištích (v call centrech a jedné společnosti pro výzkum veřejného mínění) nezdařilo dosáhnout jejich cíle: paralyzovat výrobu.

Okupace budovy GSEE trvala pět dní. Někteří radikální odboráři se ji od druhého dne opakovaně snažili zastavit v rozporu s potřebou většiny okupantů udržet ji v chodu bez jakýchkoli požadavků. Je však pozoruhodné, že v tomto sporu se vyskytli soudruzi, kteří jsou rovněž radikálními odboráři, a přitom obhajovali antiodborovou praxi, tedy pokračování okupace bez požadavků, a zůstali její součástí. Z toho plynou dvě věci: zaprvé, v zásadních chvílích dějin se v praxi ruší vertikální vymezení tendencí hnutí založeného na politických identitách; zadruhé, tyto tendence, jelikož radikální odborářství je teprve v plenkách, netvoří v hnutí konkrétní póly. Právě proto, že se jedná o velice důležitý konflikt, jenž se v budoucnosti zintenzivní, je důležitá jeho existence a ne, jak konkrétní obě strany byly.

Poslední den okupace se konala první solidární akce se zatčenými povstalci. Byl to začátek postrebelského vývoje v Aténách. Ze stovek účastníků vzešlo „otevřené shromáždění solidarity se zatčenými během vzpoury“. Shromáždění bylo aktivní dva a půl měsíce, než zdegenerovalo. Další postrebelský vývoj v Aténách, který se odvozoval od pokusu o vraždu K. Kunevy, rovněž souvisel s okupací GSEE, neboť většina jeho účastníků se potkala již tam. V tomto vývoji se ještě více ozřejmilo konfliktní soužití odborářské a antiodborové tendence. Tendencí, která převládla v okupacích Odborových center, k nimž došlo v Patrasu, Soluni a dalších provinčních městech a maloměstech, byla tendence odborářská, což bylo po skončení vzpoury nevyhnutelné.

„Násilím proti státnímu násilí“ (staré heslo)

Ve srovnání s minulými sociálními hnutími se během prosincových demonstrací nepokojů účastnil mnohem vyšší počet proletářů. V historických podmínkách rebelie lidé používají improvizované zbraně z materiálů, které jsou snadno k sehnání a jejichž užitnost se snadno mění. Chodník je z dlažebních kamenů a opravdu je to chodník, co píše dějiny. Od prvního dne vzpoury řada lidí útočila na policii tak, že lila vodu a házela květináče nebo kusy dřeva z balkonů. Nejrůznější předměty, které dopadaly na hlavy policajtů, manifestovaly vyšší rovinu socializace proletářského násilí. Střety s policií v průběhu vzpoury byly výrazem nenávisti a vzteku namířeným proti tomu nejzjevnějšímu projevu reality jako celku a nikoli jen proti „potenciálním vrahům dětí“. Formou moderního státu, která odpovídá soudobé realitě třídního vztahu, je forma represe: policie. A to proto, že se pro stát historicky stalo velmi obtížným plnit svoji úlohu nositele společenské reprodukce jinak než represivně. Moderní bezpečnostní stát je určen k výkonu specifické funkce společenské reprodukce: funkci disciplinární, funkci surového a násilného vynucování generalizace postavení strastiplnějšího než je postavení „stabilní“ námezdní práce. Jde o vynucování a správu postavení „nadbytečného proletáře“, jedince, jenž se neustále nachází na hranici mezi společenským životem uvnitř práce a chaosem vně práce. Pracovní síla nestojí automaticky tam, kde si širší reprodukce kapitálu žádá. Je třeba ji ukázňovat.

Sociální násilí, jeho míra a obsah jsou vždy projevem již existujícího stupně třídního boje. Stávka, která paralyzuje výrobu, nebo demonstrace, která zablokuje oběh komodit, či obsazení univerzitní budovy studenty nejsou „nenásilnými protesty“. Tato státem vytvořená definice jednoduše vyjadřuje poměr sil ve stávající válce, kterou dennodenně prožíváme: v třídní válce. Když stát říká „nenásilné akce“, má na mysli „tolerovatelné“. Stupeň represivního násilí použitého proti každému sociálnímu hnutí je měrnou jednotkou státní tolerance. Tolerování určitých praktik proletářů je opačnou stranou strachu z jiných proletářských praktik, které dál destabilizují panství kapitálu. Takže v dnešním dějinném údobí, kdy jsou města v plamenech, se demonstraci bez výtržností říká „nenásilná“. Když se všeobecná sociální exploze zdá nebezpečně pravděpodobnou, jedna sektorová stávka se kapitálu jeví jako ráj. Tato situace je však odvislá od několika aspektů třídního boje. V minulosti policie napadala protestující, aniž by používala násilí jako výmluvu. Byli jsme svědky toho, jak policajti zaútočili na zcela neozbrojené učitele, kteří neměli v rukou ani „pouliční zbraně“, a zbili důchodce, kteří jen jedli rohlíky či dokonce kolemjdoucí, kteří již jen svojí přítomností posilovali sociální praktiky na ulici, o jejichž marginalizaci musí stát usilovat.

Na druhou stranu je zřejmé, že demonstrace, která odsuzuje sociální násilí a snaží se před ním chránit (jako třeba demonstrace Komunistické strany Řecka), denuncuje historickou možnost vývoje násilí v projev konfliktu a takto již spolupracuje s policií. A je-li v praxi komunistické strany spolupráce s policií dostatečná leč nepřímá, praxe protestů v sedě před parlamentem, kdy školáci rozdávali policistům květiny (a pečlivě se snažili vůbec nic neblokovat), byla nedostatečnou, ale přímou spoluprací s policií.

V antiautoritářské/anarchistické scéně je díky její historické obeznámenosti s nepokoji a násilnými střety poměrně rozšířený názor, že je třeba pouliční násilí „implantovat“ do sociálních hnutí pomocí exemplárních aktů. Jenže konkrétně v případě prosincové vzpoury se násilí používalo s bezpříkladnou lehkostí. Otázka násilného předvoje nebyla nastolena prakticky, když se na ulicích potkali „novicové“ s „předvojem“. Byla nastolena pouze v hlavách předvojů, a to ve smyslu: „rebelie nás zaskočila“. Jak řekl jeden soudruh na lidovém shromáždění: „Každý věděl, že na pořadu dne je slzný plyn.“ Nebylo třeba násilí propagovat; bylo již součástí sociální dynamiky. Samozřejmě, že v sociálních bojích vždy existují radikální proletářské menšiny. Historicky se však každá akce takovéto minority stává praxí většiny, jestliže plyne z potřeb boje. Nestane-li se všeobecnou, je marginalizována a má sklon stát se fetišem, čímsi odcizeným od boje a jeho stupně. Když rebelie opadá, násilné politické praktiky skupin nebo klik radikálů se nutně vzdalují od sociálního hnutí navracejícího se do normálu. Čím více se prostředky některých tendencí stávají odtržené od potřeb sociálního hnutí, tím více se pro ně tyto prostředky stávají cílem samy o sobě. Hledisko „povstání vždy a všude“ je stejně ahistorické, jako postoj předvoje, jenž přezírá skutečnost, že dějiny nepíší předvoje, ale proletariát. Po prosincové vzpouře se zvýšila frekvence (a smělost, s níž jdou proti státu) avantgardních akcí a je tu tendence, aby se z nich stal modus existence normálnosti. Krom toho generalizace represivní správy znamená, že kapitál nabírá konfliktnější podobu. Proto prostorová uzavřenost nepokojů v rámci exarchijského ghetta napomáhá státu; ten je takto schopen definovat prostorové pole, nositele a obsah konfliktu. Samozřejmě, že rozpoznat hranice mezi sociálním rozměrem a rozměrem politickým antiautoritářské/anarchistické scény je nevyhnutelně nesnadné. Bitky mezi puberťáky a policejními hlídkami v Exarchii nebo házení Molotovových koktejlů po zvláštních jednotkách policie jsou součásti války o nízké intenzitě, která se vede mezi státem a částmi mládeže. Tyto akce jsou však propleteny s „povstaleckou perspektivou“ a mají sklon zakopat se na pozicích „marginální“ vendety mezi anarchisty/antiautoritáři a policií. Ti, kdo se uchylují k násilí hlavně proto, aby propagovali samu násilnou akci – odborníci na násilí – nikdy neunikají leninismu, neboť svojí vlastní akcí nahrazují násilné konání proletariátu (k němuž sami patří). Je úplně jedno, jestli se organizují horizontálně nebo vertikálně. A konečně pro (více či méně oficiální) skupiny radikálů nutně vyvstává otázka obsahu násilí: je-li jejich cílem poškodit prestiž policie, pak stačí, že se předvoje sociálního násilí ozbrojí a utkají se s policií; znamená-li však revoluce vytváření nových vztahů skrze ničení těch starých, pak jedině pokračování sociálního boje – nakolik je historicky možný – může vytvářet podmínky pro překonání kapitálu. Násilné střety s policií nejsou revoluční samy o sobě, stejně jako žádná jiná aktivita. Zůstane-li komunita barikádníků za barikádou a nerozptýlí se v prostoru a čase, uzavře-li se okupace do budovy, pak nemůže být revoluční, ať je sebevíce militantní a radikální. Revoluce to je třída, která ve střetu s kapitálem ruší sama sebe jakožto třídu.

Výsledek tzv. exemplárních aktů, jako jsou činy Revolučního boje a zbytku skupin, které si činí ambice stát se ozbrojeným předvojem hnutí, je přesně opačný (čili uzavření akce v určitých mezích). Po atentátu, jenž Revoluční boj provedl 23. prosince ze střechy antiautoritářského studentského squatu, ale hlavně po útoku 5. ledna v Exarchii, nabyly násilné praktiky rozměrů cizích tomu, co povstalci přes měsíc prožívali. Vojenská akce (která v žádném případě nepřekonala praktiky rozptýlené proletářské gerily a objektivně stála na opačné straně), akce odcizená společenským vztahům, sice může být vojensky efektivní, ale společensky je neužitečná. V míře, v jaké nereprezentuje nikoho kromě svých aktérů, pouze vytváří diváky. Cizí nejen formě, ale také obsahu difuzní gerily povstalců, tzv. ozbrojený předvoj není hnutí nikterak užitečný. Až budou mít pravdu ohledně míry násilí, kterou je třeba použít, bude to jasné všem! Stejně jako některé další frakce neparlamentní levice, které vylezly ze svých děr a oportunisticky se snažily z prosincové revolty vytěžit politickou nadhodnotu, Revoluční boj se pokusil politicky využít ústup rebelie. Revoluční boj vybavený politickým programem použil politických zbraní k propagaci své politiky (prý politiky zbraní). Jedině kontinuita a generalizace proletářského boje až do bodu, kdy se proletáři budou muset ozbrojit, aby mohli bránit boj a své vlastní životy, tvoří podmínku, která nutně přiměje proletariát, aby se ozbrojil a nikoli nabádání ozbrojeného vedení.

„Ani fašismus ani demokracii (?), pryč se státností, ať žije anarchie“ aneb rozporuplná úloha antiautoritářské/anarchistické scény během rebelie

Vně Řecka (hlavně) alternativní média do značné míry prezentovala „antiautoritářskou/anarchistickou scénu“ jako předvoj prosincové revolty. Je pravda, že přínos několika složek této „scény“ (více či méně organizované) byl na počátku vzpoury velice důležitý, neboť jejich pohotové reflexivní reakce na státní represi a obeznámenost s násilnými praktikami jim pomohly zareagovat ihned po vraždě, k níž navíc došlo v Exarchii, aténské „anarchistické čtvrti“. Nicméně v žádném případě nemůže říci, že „rebelii provedli anarchisté“ ani že proporčně byli tou nejdůležitější částí nepokojů od 7. do 10. prosince. Proto převládal dojem, že „všechny předvoje podlehly“ a jako takový byl v příštích dnech vyjadřován na všech shromážděních. Již v polovině ledna byl však tento dojem pohřben a všemožné „předvoje“ se snažily přehnaně zdůrazňovat a často fabrikovat svůj přínos k prosincovým událostem.

Důležitým přínosem antiautoritářů/anarchistů bylo také obsazení univerzitních budov v centrech Atén a Soluně. V Aténách vysokoškolské okupace ve středu města organizovaly iniciativy pro blokování stanic metra a násilné akce proti policii. Obsazování hlavních univerzitních budov je tradiční praxí antiautoritářů/anarchistů. Použita byla i během nepokojů, které následovaly po zavraždění Michalise Kaltezase v roce 1985. Jenže za prosincové vzpoury se tato praxe rozšířila také do dalších řeckých měst, byť sporadicky a méně dynamicky. Důležitým novým aspektem bylo obsazování radnic a dalších veřejných budov, hlavně v oblastech, kde jsou antiautoritářské squaty/doupata. Hlavními cíli těchto okupací byly „pokračování a rozšíření revolty“, potřeba „kontrainformací“ a „vyjádření solidarity“ se zatčenými.

Okupace veřejných budov v různých čtvrtích a předměstích organizovaly solidární aktivity a místní demonstrace (některé z nich násilné). Ideologie přímé demokracie, která byla mezi určitými částmi „scény“, velice aktivními během prosincových událostí, dominantní, však vyústila v nadměrný důraz na „lidová shromáždění“ jakožto součást politického programu „přímé demokracie“. Shromáždění jsou prezentována jako absolutní forma sebeorganizace, jmenovitě sebeorganizace činnosti, která leží mimo zprostředkování institucí všeho druhu, dokonce i politických skupin, které se mohou shromáždění účastnit. Jsou prezentována jako triumf obecné vůle, kvasu, plodné debaty, jako přirozené místo par excellence, kde hnutí normálně rozhoduje o akcích. Jenže ve skutečnosti existují aktivity o určitém obsahu, násilné akce bez požadavků jako třeba paralyzace výroby, útok na výrobní prostředky, sabotování distribučních sítí, ničení infrastruktury, o kterých se nerozhoduje na základě přímé demokracie ve shromáždění, i když uskutečnění těchto aktivit může být prezentováno jako rozhodnutí shromáždění. Rozhodne-li se shromáždění na svém zasedání pro buřičskou aktivitu, stane se tak proto, že jeho účastníci se pro ni již rozhodli nebo/a uzrála v četných diskusích ještě před zasedáním. Když hnutí nemá žádné požadavky, které by vzneslo, pak shromáždění může jen potvrdit již přijaté rozhodnutí nebo navrhovanou činnost zablokovat.[8] Sebeorganizovaná aktivita shromáždění je provázaná s existencí požadavků. Sebeorganizace – či přímá dělnická demokracie – představuje prostředek schopný posílit pozici proletariátu v kapitálovém vztahu a v tomto ohledu předčí jakýkoli jiný prostředek. Jasně o tom svědčí dnešní sebeorganizovaná hnutí ohledně místních problémů a/nebo zdola organizované odbory.

Jak jsme již zdůrazňovali, rebelie se zúčastnila jen malá menšina proletariátu. Dějinný vývoj, což není nic jiného než třídní boj, však nikdy nebyl výsledkem pravidla většiny. V sobotu 6. prosince v noci se jak v Aténách, tak v Soluni konala velká shromáždění, jichž se účastnila sociálně široká část antiautoritářské/anarchistické scény. Ani jedno z těchto shromáždění nerozhodlo o konání vzpoury. Když školáci zaútočili na policejní služebny, realizovali tak již učiněné rozhodnutí; žádné demokratické diskuse se nekonaly. V pondělí 8. prosince žádné shromáždění ani žádná jiná procedura nerozhodly o tom, že je třeba ničit obchody a budovy a samozřejmě, že proletáři nehlasovali pro nebo proti rabování: jednali ve vzájemném souladu. Případ GSEE je ještě zajímavější: počet těch, kdo se rozhodli budovu obsadit, byl tak malý, že zcela jasně neměli žádnou demokratickou legitimizaci. Krom toho shromáždění, které o okupaci „rozhodlo“, vlastně ani nediskutovalo, zda má k obsazení dojít nebo ne. Toto rozhodnutí bylo přijato již předem – bylo výsledkem společné potřeby proletářů, kteří během vzpoury bojovali bok po boku, a zároveň manifestovalo již předem utvořené vztahy (se všemi jejich rozpory).

Je poměrně výmluvné, že kdykoli se nějaká tendence hnutí dala na ústup, jako výmluvu použila shromáždění: v případě lokální demonstrace, která se konala 12. prosince ve čtvrti Aghios Dimitrios, se ta část protestujících, jež nebyla ochotna společně se školáky zaútočit na policejní stanici, vymlouvala, že o ničem takovém shromáždění nerozhodlo. Když během okupace GSEE odborářská tendence nesouhlasila s nějakou akcí nebo návrhem, jako výmluva jí sloužilo přípravné shromáždění, které „rozhodlo“ o obsazení, ale o ničem takovém ne. Shromáždění tak vystupuje jako příčina proletářské akce či jako příčina jejího pokračování právě proto, že může tuto akci ukončit nebo držet na uzdě. Falešně je chápáno jako její roznětka, zatímco je jen způsobem jak jí dát jiný obsah.

Lidová shromáždění jako prostory bezprostředního shromažďování lidí na jednu stranu představovaly překonání dřívějších způsobů komunikace, ale na druhou stranu nebyly ničím jiným než demokratickými procedurami. Zatímco rebelie byla skutečností a okupace byly antidemokratickou praktikou, jež dorazila do městských částí, mediace shromáždění se jevila nutnou pro rozšíření pouličních praktik právě do těchto čtvrtí. Již fakt, že okupace se soustředily na budovy veřejné správy a nikoli na jiná pracoviště, naznačoval, že demokracie se vrátí jako limit vzpoury. Lidé, kteří se v předchozích dnech neúčastnili nepokojů, se přidali ke shromážděním. Byla to ta část dělnické třídy, která se nebouřila, ale přesto cítila potřebu s povstalci komunikovat, a v některých případech ještě jiná část společnosti, která byla proti rebelii: hlavně maloburžoazní elementy z každé městské části, které se obávaly, že by se vzpoura skutečně mohla rozšířit do jejich čtvrtí a správně jim došlo, že demokratická procedura skýtá jejich názorům dostatek prostoru. Na jednu stranu se tak participace na procedurách stala masivnější (přinejmenším zpočátku), ale na druhou stranu to byla právě tato široká kompozice, co mohlo uhladit a zpomalit akci. Fakticky došlo k několika diskusím a konfliktům a nakonec se shromáždění s odlivem rebelie změnila v nástroje boje ohledně „lokálních témat“. V lidových shromážděních se projevovala demokratická kritika demokracie: stávající demokracie nestačí, potřebujeme jí víc! Tak jako každé jiné proletářské hnutí až dodneška i tato rebelie si sama nesla své vlastní meze: na jedné straně demokracii a na straně druhé odborářství, které se dnes vrací, aby sklízelo plody vzpoury a požíralo její energii.

„Čas vaší společnosti se krátí, vy hajzlové; zvážili jsme její radosti a práva a shledali jsme je nedostatečnými…“ (z jednoho letáku)

Koncem roku 2008 již řecká ekonomika zpomalovala a začátkem roku 2009 vstoupila do recese. Co však tento celkový obrázek skrývá, je fakt, že ty sektory, na nichž reprodukce řeckého kapitálu stojí především, se dostaly do recese ještě během roku 2008: stavebnictví již v roce 2008 pokleslo o 9,4%, zatímco výrobní sektor, jenž je v recesi již od roku 2005, se v letech 2007-08 zmenšil o další 4%. Mezi těmi sektory, které vykazují vysokou koncentraci (již prekérní) pracovní síly, byl turistický ruch jediný, který zpomalil až ve 4. čtvrtletí roku 2008, byť tlak mezinárodní krize na pracující tohoto sektoru byl ze zjevných důvodů již značný. Vývoj výše zmiňovaných tří sektorů, které soustřeďují 27% celkové pracovní síly, nemůže vyvážit vývoj finančního sektoru, který se rovná 2,6% celkové pracovní síly. Navíc nedávno přijaté zákony o pracovních vztazích a tři důchodové reformy, které si za posledních patnáct let řecký stát odhlasoval, útočí na pracovní sílu zaměstnanou v sociální správě a ve školství, což je 15% celkové pracovní síly. Skutečnost, že ve srovnání s rokem 2007 během roku 2008 dramaticky poklesla osobní spotřeba, naznačuje, že řecký proletariát a hlavně jeho prekérní části čelí dopadům reprodukční krize již od roku 2008 a velmi dobře ví, co čekat od budoucnosti.

Restrukturalizace, kterou kapitál od poloviny 70. let 20. století inicioval po celém západním světě a od poloviny 80. let v Řecku, vede k fragmentaci dělnické třídy, a tak k fragmentaci třídního boje. Zbraně restrukturalizace se dnes obracejí proti samotnému kapitálu. Posledních patnáct let porážek bojů dělnické třídy za její požadavky a následná degradace životních podmínek velké části proletariátu v Řecku v sobě nesly prosincovou vzpouru. Kulka, která 6. prosince opustila hlaveň policejní zbraně, vše delegitimizovala: represi používanou jako (neúspěšný) prostředek jak se vypořádat s mladými proletáři, prekarizaci života samotného, masivní přijímaní imigrantů a jejich využívání jako beranidla k degradaci a další flexibilizaci všemožných pracovních vztahů.

Limit rebelie spočívá ve skutečnosti, že se nerozšířila na pracoviště. Kdyby bývalo došlo k paralyzaci výrobního procesu (což by vyvolalo následnou násilnou reakci státu), byla by bezprostředně nastolena potřeba prohloubit boj. K tomu však nedošlo a to přímo souvisí s kompozicí účastníků. Konec rebelie nelze vysvětlit taktickými chybami; ty mohou mít vliv pouze na detaily a rychlost ústupu. Až na molekulární menšiny se „stabilní“ dělníci rebelie neúčastnili. Jak by mohlo dojít k narušení výrobního procesu, když se většina účastníků nalézala v hraniční zóně mezi zaměstnaností a nezaměstnaností nebo se do výrobního procesu ještě nezapojila? Skutečnost, že generální stávka 10. prosince tyto dva světy nepropojila, dokázala především, že vzpouru (povětšinou prekérních pracujících) dnes nelze generalizovat. Stejně jako loňský boj „stabilní“ části dělnické třídy proti restrukturalizaci penzijního systému prokázal, že z generální stávky (která mobilizuje hlavně „stabilní“ dělníky) nemůže jednoduše vzejít vzpoura – tato stávka je totiž výrazem zájmů té části třídy, která se stále ještě identifikuje jako „dělníci“ a staví se do obranné pozice, neboť pořád ještě má pocit, že má co ztratit.

Vývoj, k němuž v Řecku došlo po prosinci, jasněji odhaluje příčiny nemožnosti generalizace revolty v tomto konkrétním historickém období třídního boje. Ve všech výrobních sektorech, kde většina starších dělníků jsou primárně „stabilní pracující“, zatímco nováčci do výroby vstupují na základě „nových pracovních vztahů“, mezi nimi dochází ke konfliktům, které jsou v některých případech násilné (například ve veřejných nemocnicích a školách OTE – dříve veřejná telekomunikační společnost). V době, kdy se kapitalistická krize vyostřuje, prostor dostupný uvnitř „báječného světa“ kapitálu se zmenšuje a proletáři jsou nuceni vzájemně si konkurovat. Jak jsme se již výše zmínili, během okupací GSEE a odborových center se jako nový proud v Řecku projevilo radikální odborářství, a to podobně jako ve Francii, Belgii a Británii. Důležité však je, že kapitalisté krizi využívají k další flexibilizaci pracovních vztahů a útočí na reprodukci proletářů. Proto se zdá, že tyto odborářské pokusy, které se pohybují na hranici mezi legálností a ilegalitou, nemohou být úspěšné pro všechny zúčastněné. Empirické důkazy zatím ukazují (a to jsme na začátku tohoto vývoje), že výsledkem těchto odborových bojů bude prohloubení rozdílů mezi samotnými prekérními dělníky – cosi, co překračuje současnou dělbu na prekérní a stabilní pracující.[9] Samozřejmě, že vždycky je tu možnost, že mobilizace prekérních dělníků vytvoří ruptury uvnitř odborových svazů stabilních pracujících a dá tak radikálním menšinám stabilních dělníků příležitost, aby se – konečně – osvobodily od praktik nutně reprodukovaných v odborech, k nimž, nikoli bez kontroverzí, patří. Otázka potom stojí: mohou být boje za požadavky úspěšné i v tomto případě? Lze o tom pochybovat, jelikož neochota kapitálu vrátit se k sociálně demokratické strategii není záležitostí náhodného poměru sil, nýbrž záležitostí historickou, která je výsledkem akumulace třídních bojů minulosti a restrukturalizace/kontrarevoluce kapitálu, která přišla po období velkých třídních bojů 60. a 70. let 20. století. Oním zásadním faktorem, který rozhodne o úspěchu či neúspěchu bojů za požadavky, není ani forma jejich organizace. V těch nejnásilnějších a nejagresivnějších bojích za požadavky během 60. a 70. let 20. století vskutku převažovala jejich sebeorganizace. Od restrukturalizace ovšem třídní boje (v západním světě) nabírají v zásadě dvě podoby: na jedné straně jsou tu boje (které představují většinu) těch částí dělnické třídy, které trpí transformací třídní kompozice, o niž se kapitál pokouší, a brání se; na straně druhé jsou tu boje těch částí, které již žijí v podmínkách nových pracovních vztahů nebo vstupují na trh práce za těchto podmínek, boje, které přicházejí s požadavky, jež lze skutečně těžko splnit, protože nejsou pouze defenzivní, ale žádají návrat do minulosti či si nekladou vůbec žádné požadavky. Je zřejmé, že žijeme v zásadním období dějin, v němž před námi leží perspektiva zrušení kapitálu (ale rovněž posílení jeho panství).

V prosinci se rovněž ozřejmilo, že obecný historický vývoj prekarizace dělnického života není pouze zbraní kapitálu, neboť se obrátila proti němu. V budoucnu se bude tato tendence, coby kapitalistická strategie, dál vyvíjet. Nejpravděpodobnějším výsledkem bude další pokračování odborových bojů, jejich intenzifikace a ještě násilnější formy, protože je to jediný způsob, jak se proletáři mohou pokusit o zachování svých životů jakožto proletářů – životů, které jsou ve stále větším ohrožení. Nedávným příkladem jsou „únosy šéfů“ ve Francii, a to v případech, kdy se zavírají továrny a dělníci se dožadují vyššího odstupného. Formy organizace odborových bojů se budou stejně jako v minulosti posuzovat podle jejich výsledků. A tak i ve velmi krátké době můžeme být svědky krize sotva vzešlých radikálních odborů. Odborářství je ale také obsah a nikoli jen forma. Boje, které by mohly v budoucnu vzniknout bez zprostředkování jakéhokoli druhu radikálních odborů, si budou nadále klást požadavky na lepší postavení proletářů v kapitálovém vztahu, dokud to budou odborářské boje.

Odborové boje nakonec selžou v tom smyslu, že není možné, aby dosáhly alternativní regulace třídního vztahu oproti dominantní tendenci mezinárodní kapitalistické akumulace. Toto mínění neznamená, že redukujeme proletářský boj. Je-li kritika kapitálu historická a směřuje k jeho zrušení, pak dnes nemůžeme revoluci teoretizovat jako neustálé zesilování bojů ohledně momentálních požadavků a jejich stále autonomnější projevy. Důvody, proč kapitál nedokáže uspokojit odborové požadavky, jsou historické a souvisejí s dialektickým vztahem mezi obsahem minulých proletářských bojů a kontrarevolucemi/restrukturalizacemi kapitálu. Dějiny nejsou světským kyvadlem. Dějiny jsou třídním bojem, čili konfliktem mezi třídami a vedou ke vzniku nových forem společenských vztahů. Nové formy jsou výsledkem tohoto konfliktu a rozchodem s obsahem tohoto konfliktu. Samozřejmě, že co se týče vývoje kapitálu v různých koutech světa, existují rozdílnosti, ale historicky se akceleruje tendence ke sbližování. Dnes se urychluje ještě více díky kapitalistické krizi. Různé typy proletářských reakcí v různých místech světa tvoří zatím rozporuplný obrázek třídního boje, ale revoluce bude buď celosvětová, nebo k ní nedojde.

Nicméně nemáme v úmyslu nikoho postrkovat k pasivnímu postoji vyčkávání (ve skutečnosti se sami přímo účastníme každodenních bojů, které se nás bezprostředně týkají). Výše řečené navíc neznamená, že proletariát bude nutně hnán k revoluci, protože vše ostatní selže. Boje ohledně momentálních požadavků povedou skrze svůj bojový charakter a hlavně skrze své neúspěchy ke krizi odborářství a historicky se tak umožní rozchod s ním, umožní se jeho historické překonání. Tyto boje díky svým rozporům nastolí otázku kvalitativního přechodu od požadování lepšího postavení uvnitř kapitálu ke zrušení kapitálu, jmenovitě dožadování se reprodukce se ztotožní s překonáním kapitalismu. Při studiu třídních bojů dneška můžeme pozorovat dvě věci: na jedné straně se boje ohledně momentálních požadavků stávají ještě „divočejšími“ a „zoufalejšími“ a na straně druhé se množí boje bez požadavků. Máme i případy vyhozených dělníků, kteří ničí továrny, v nichž pracovali, vidíme stávky, které se vyvíjejí nezávisle na perspektivě uspokojení jejich požadavků, a především vidíme hnutí let 2005-06 ve Francii a prosinec 2008 v Řecku.

Možná, že v budoucnu se trhlina vyvolaná boji bez požadavků ještě více rozšíří. Dynamika třídního boje a dialektika mezi požadováním a ničením může vést boje různých částí pracujících a nezaměstnaných, jejichž reprodukce se stává stále prekérnější, aby nabyly podobu boje proti samotnému kapitálovému vztahu, jak se již stalo v prosinci 2008 v Řecku – byť šlo o boj minority, ta jednala rozptýleně po celé zemi. Možná, že do popředí agresivně vystoupí „nebezpečná třída“ a proletariát začne postupně napadat pracoviště a ne jen státní budovy, které – ať je na jejich ostrahu najato sebevíce policajtů – zůstávají v nelehké pozici. A před námi se pozvedne povstání.

za Blaumachen

Woland

[2] „Pomstěme se nejen za Alexisovu smrt, ale také za tisíce hodin, o které nás olupují v práci; za tisíce chvil, kdy jsme se cítili poníženi v šéfově kanceláři; za tisíce chvil, kdy jsme spolkli náš vztek na vysírajícího zákazníka! Za naše sny, z nichž se staly reklamy; za naše myšlenky, z nichž se staly vládní linie a volební hlasy; za náš neustále se zhoršující život; za nás samotné, z nichž se pomalu stávají stíny ve stereotypním každodenním životě.“ Z textu, který napsali dva pracující z jednoho nákupního centra v Aténách.

[3] V anglické verzi je použito slovo „revindication“. Podle Endnotes (viz č. 1, www.endnotes.org.uk) „revindicate“ je archaické anglické slovo, které znamená „požadovat“. Endnotes píší, „Luttes revindicative je běžný francouzský termín, který znamená boje ohledně mezd a podmínek nebo boje ohledně momentálních požadavků (v opozici proti povstaleckým nebo politickým bojům).“ V tomto smyslu bylo i přeloženo do češtiny.

[4] Na jedné straně kvůli konkrétnímu způsobu, kterým stát po skončení vojenského puče řídil zaměstnanost a nezaměstnanost mladých lidí a v němž – díky absenci vyspělého průmyslového sektoru v Řecku – univerzita hrála důležitou úlohu. Na straně druhé kvůli pětatřicetileté historii studentských bojů, které udržují školství v neustálé krizi.

[5] Okupace škol bez požadavků byly běžnou praxí v 90. letech 20. století po velkém studentském hnutí let 1990-91. Tento příjemný zvyk školáků na konci desetiletí zmizel v důsledku státního protiútoku skrze restrukturalizaci školství v roce 1998. Avšak, jak se ukázalo, jen dočasně.

[6] Divoká reakce stovek imigrantů v podobě demonstrací 21. a 22. května [2009 – poznámka TV] v Aténách, kdy došlo k rozsáhlým střetům s policií („První otevřený konflikt mezi řeckou policií a přistěhovalci“ zněl titulek článku v jednom deníku) a výtržnictví (desítky rozbitých automobilů, bank a obchodů), není výsledkem pitomosti dalšího bezvýznamného policajta, který se rozhodl zničit muslimskou modlitební knihu, ani náboženské ideologie muslimských přistěhovalců (která samozřejmě existuje), jak se to snaží prezentovat spektákl. O lecčems vypovídá, že Sdružení muslimů Řecka nepokoje odsoudilo, tvrdilo, že byly předem naplánované radikálními živly, a vyzývalo každého muslima, který by chtěl pustošit, ať opustí Řecko. Snaha řeckého státu démonizovat „sans papiers“ a obrátit proti nim nespokojenost těch nejdegradovanějších částí řeckého proletariátu a maloburžoazie je více než zřejmá a samozřejmě se zakládá na materiální podmínce porušování zákona ze strany přistěhovalců, což je nutné pro jejich přežití.

[7] Hlavní odborová konfederace v Řecku.

[8] Autorita shromáždění nad konáním se objevovala hlavně při komunálních okupacích a při obsazení GSEE. Příkladů, kdy byla akce zablokována ve jménu shromáždění a jeho autority, je mnoho. Charakteristickým příkladem je lidové shromáždění v soluňském Ano Poli, které několik dní odkládalo obsazení obecní veřejné knihovny, protože bylo paralyzováno absencí jednomyslnosti. Při okupacích ASOEE a Národní polytechnické univerzity nebyla tato situace tak intenzivní. Tato shromáždění hrála spíše úlohu proletářských shromaždišť než rozhodovacích procedur.

[9] Ilustrativním příkladem je evoluce boje uklízeček zaměstnávaných firmou OIKOMET. Jelikož požadavek odborového svazu PEKOP na dosažení permanentních kontraktů u ISAP nutně nabral podobu pracovních smluv na dobu neurčitou prostřednictvím ASEP, nedalo se vyhnout dělení na „evropské“ a „neevropské“ pracující. I přes to odborový svaz ve svých prohlášeních trvá na požadavku stabilního zaměstnání pro uklízečky ve všech státem kontrolovaných podnicích!

Το κείμενο “Το αόρατο φράγμα” (Le Plancher de Verre) απότελεί την ανάλυση της Théorie Communiste για την εξέγερση του Δεκέμβρη 2008 στην Ελλάδα. Το κείμενο περιλαμβάνεται, μαζί με ντοκουμέντα από την Ελλάδα, στο βιβλίο: Théo Cosme, «Les émeutes en Grèce», εκδ. Senonevero, Μασσαλία 2009.

Η ελληνική του μετάφραση, την οποία αναδημοσιεύουμε εδώ, περιλαμβάνεται στο 14ο τεύχος του περιοδικού ‘Τα Παιδιά της Γαλαρίας’ (Αθήνα, Νοέμβριος 2009), συνοδευόμενη από ένα εκτενές κριτικό επίμετρο (Ο γυάλινος πύργος της θεωρίας). Μπορούν να βρεθούν στην ιστοσελίδα του περιοδικού ‘Τα Παιδιά της Γαλαρίας’: http://www.tapaidiatisgalarias.org/?page_id=82

Κατεβάστε το κείμενο “Το αόρατο φράγμα” σε μορφή pdf εδώ.

[PDF]

Союз Революционных Социалистов

The interview in pdf

Κατεβάστε το κείμενο από το τρίτο τεύχος του περιοδικού Blaumachen σε μορφή PDF